Elon Musk na pranýři: Může nejbohatší člověk na světě ukončit hladomor?
Jakožto nejbohatší člověk na světě se Elon Musk stal zosobněním sociální nerovnosti, a tím i terčem politických ideologů a aktivistických novinářů, kteří jej obviňují, že vzhlíží ke hvězdám jenom proto, aby neviděl hladové a trpící. Má však Elon Musk opravdu dost miliard na to, aby spasil svět před hladem?
Zdaleka ne všude je normální házet jídlo do popelnice. Potíže s nedostatkem potravin jsou patrné zejména v subsaharské Africe (Sahelu), kde se projevují dvě hlavní příčiny – extrémně vysoká porodnost a klimatické změny. Klimatické změny způsobují, že deště jsou v této oblasti intenzivnější než dříve a zároveň se prodlužují období sucha, narůstají teploty a zvyšuje se počet extrémně horkých dnů, což má za následek erozi půdy. Kvůli tomu by do roku 2050 mohly v této části světa poklesnout zemědělské výnosy o čtvrtinu, zatímco počet obyvatel by mohl vzrůst na dvojnásobek. Nedostatek potravin pak vede k jejich zdražování, takže méně lidí bude mít na nákup jídla dost peněz. Pro takové nouzové stavy zřídila OSN před skoro 60 lety na základě rezoluce č. 1714/1961 Světový potravinový fond (World Food Programme). WFP má sídlo v Římě a zabývá se organizováním, koordinací a distribucí potravinové pomoci. V roce 2020 za to obdržel Nobelovu cenu za mír. Aktivity WFP jsou financovány z dobrovolných příspěvků vlád vyspělých zemí a částečně také z darů korporací nebo filantropů. Jenže příspěvky se nezvyšují tak rychle, jako rostou ceny potravin a jak přibývá hladovějících.
Ředitel WFP David Beasley se proto loni na podzim v pořadu CNN Connect the World s Becky Andersonovou obrátil s výzvou na dva nejbohatší muže světa, aby poskytli část svého majetku k řešení krize. „Šest miliard dolarů na pomoc 42 milionům lidí, kteří zemřou, jestliže se k nim nedostaneme (s humanitární pomocí). Není to složité,“ prohlásil. Musk na jeho výzvu zareagoval na Twitteru: „Pokud WFP dokáže v tomto vlákně přesně popsat, jak 6 miliard dolarů vyřeší hlad ve světě, ihned prodám akcie Tesly a udělám to.“ Beasley v odpovědi připustil, že 6 miliard dolarů světový hladomor nevyřeší, ale slíbil, že to zabrání geopolitické nestabilitě, masové migraci a zachrání 42 milionů lidí na pokraji vyhladovění. Stále však neupřesnil jak. Musk ho proto následně požádal o zveřejnění podrobností, na co chce WFP vynaložit jeho peníze. O několik týdnů později se dočkal. WFP představil plán o čtyřech bodech, jak utratit 6,6 miliard dolarů (2 % Muskova majetku): Za 3,5 miliardy by se koupilo jídlo a zajistila se jeho distribuce. 2 miliardy by byly poskytnuty přímo lidem v nouzi ve formě hotovosti nebo poukázek, aby si nakoupili jídlo dle vlastního výběru. 1,1 miliardy by spolkly výdaje spojené s řízením jednotlivých programů – administrativa, nájmy a zabezpečení kanceláří, dohled nad distribucí, koordinace dodavatelských řetězců, audity apod.
If WFP can describe on this Twitter thread exactly how $6B will solve world hunger, I will sell Tesla stock right now and do it.
— Elon Musk (@elonmusk) October 31, 2021
Elon Musk se už v roce 2012 zavázal, že během svého života daruje alespoň půlku svého majetku charitám (tzv. Giving Pledge), takže tohle je vynikající příležitost, jak s tím začít, nebo ne? Bohužel to není tak jednoznačné. Problém s WFP je ten, že řeší následky, nikoliv příčiny. Takto lze pomáhat v případech živelných katastrof nebo válek, ale tam, kde příčiny přetrvávají, takovýto přístup ztrácí efekt. 6,6 miliardy Muskových dolarů bude možná stačit na rok, ale potom nastane znovu ta samá situace a šéf WFP bude opět burcovat, že „pokud neživíte lidi, živíte konflikt, destabilizaci a masovou migraci“. Ani celé Muskovo jmění by však nedokázalo nakonec hladomor vyřešit, jenom oddálit. K tomu je ještě potřeba dodat, že ačkoliv na papíře plány WFP vypadají hezky, realita asi bude maličko ošklivější. Některé regiony, kde WFP působí, ovládají povstalecké skupiny, např. v jižním Somálsku milice Al-Šabáb. Je těžko myslitelné, že by tito rebelové nechali svým územím projíždět konvoje s humanitární pomocí, aniž by z toho tím či oním způsobem významně neprofitovali. Na druhé straně rychlý růst populace právě v těchto oblastech svědčí o tom, že WFP dokáže zařídit, aby se humanitární dodávky v pořádku dostaly k lidem i tam. Je to ovšem za cenu spolupráce s organizacemi, které jsou považovány za militantní nebo přímo teroristické.
Jestliže potravinová pomoc ve skutečnosti krizi neřeší, nýbrž pouze odsouvá, proč se na ní každoročně vynakládá mnoho miliard dolarů? Nebylo by efektivnější, kdyby 3,5 miliardy putovaly na budování infrastruktury, 2 miliardy na podporu vzdělání a 1,1 miliardy na kontrolu porodnosti? Nejspíš ano, jedno staré čínské přísloví říká: „Dej člověku rybu a nasytíš jej na den. Nauč ho rybařit a nasytíš jej na celý život.“ Ale abychom pochopili, proč to není přijatelné a Muskovy peníze nemohou být takto použity, musíme se hlouběji zamyslet nad současným společenským řádem. V dřívějších dobách si lidé dobře uvědomovali, že se o sebe musí postarat sami, protože pan král, ač jistě dobrý, moudrý a spravedlivý, jim nepomůže, a už od útlého dětství získávali vztah k práci. Dobře to je patrné například v knize Babička od Boženy Němcové, která idylicky líčí život na venkově na počátku 19. století. Vyprávění je sice prosyceno solidaritou, vesničané hostili pocestné, dávali vydělat potulným hercům, obdarovávali cikány, ale činili to ze své vlastní vůle! Neexistoval nárok na sociální dávky, nevznášely se požadavky na sociální bydlení ani na nepodmíněný příjem. Z oné doby také pocházejí přísloví jako „bez práce nejsou koláče“, „člověče, přičiň se a Bůh ti pomůže“ a mnohé podobné.
Oproti tomu se dnešní společnost dá charakterizovat jako nároková. Skoro na vše existují dotace, příspěvky, granty, subvence a nejrůznější zvýhodnění; dotační byznys je zavedený pojem a umění čerpat klíčovou dovedností, která rozhoduje třeba i o tom, kolik vás bude stát nová Tesla. Ještě v roce 1960 se J. F. Kennedy opovážil při svém inauguračním projevu říct: „Neptejte se, co pro vás může udělat vaše země – zeptejte se, co vy můžete udělat pro svou zemi.“ Kdyby něco podobného Američanům vzkázal současný prezident, pravděpodobně by se to nesetkalo úplně s pochopením, protože stát je tu přece od toho, aby se o lidi postaral, zejména o ty sociálně znevýhodněné. Takto to prezentují média a vnímá veřejnost a právě tak k tomu musí přistupovat politici. Proto stále zvyšují daňové zatížení obyvatel, aby nárokový systém, zvaný sociální stát, ufinancovali. Vzorovým příkladem sociálního státu je Švédsko – vysoké daně, ale občanům se přerozdělovacím mechanismem peníze vracejí. Štědrý sociální systém byl až tak úspěšný, že do severské země přilákal proudy migrantů. Paradigma povinné solidarity se pak přirozeně přenáší na mezinárodní úroveň – bohaté státy musí pomáhat chudým.
Uvedeného paradigmatu se drží rovněž forma pomoci. Ani u nás přece lidem v bídě nerozdáváme kondomy a lopaty, místo toho mají příspěvky na bydlení, přídavky na děti a dávky v hmotné nouzi. Tudíž i potravinová pomoc, přestože není kodifikována a tedy právně vymahatelná, je nárokována, a to na základě pravidel stanovených výkonnou radou WFP, čili úředníky OSN plnícími politické zadání, jež bylo oficiálně formulováno roku 1996 v Římě na Světovém potravinovém summitu OSN deklarací o právu každého člověka na přístup k bezpečnému a výživnému jídlu a o základním právu nemít hlad. Aby se zefektivnila forma pomoci, muselo by se nejdřív změnit ono zakořeněné paradigma. Další věc je, že na humanitární pomoci jsou přímo závislé desítky milionů lidí, hlavně dětí, které nelze jen tak nechat napospas hladu a nemocem.
Nutno poznamenat, že výše uvedený popis situace je jen schematický a zkratkovitý a jeho účelem je vysvětlit, proč to nejde dělat tak, jak by si asi Elon Musk představoval. Rozhodně není určený jako podklad pro nějaké jednoznačné závěry či soudy. Kupříkladu není pravda, jak by snad z předchozího textu mohlo vyplývat, že WFP vůbec nesleduje efektivitu svých aktivit. Strategií WFP v cílových oblastech je podpora místního zemědělství a konceptů udržitelné výživy včetně adaptace na klimatické změny. Tato strategie je realizována např. dodávkami osiva, finančními pobídkami nebo obnovou infrastruktury po ničivých událostech. Co se týče vzdělání – WFP dodává jídlo do škol, čímž motivuje školní docházku. Kromě toho v chudých zemích koordinovaně působí humanitární organizace, které mají své vlastní rozvojové projekty.
Jak již bylo předesláno na začátku, hlavními příčinami potravinové krize v chudých zemích jsou klimatické změny a vysoká porodnost (existují samozřejmě i další – odlesňování, konflikty, zadlužení aj.). Za tento stav jsme z velké části zodpovědní i my. Vyjdeme-li z obecně uznávaného předpokladu, že za globálním oteplováním stojí od počátku průmyslové revoluce především antropogenní vlivy, konkrétně emise oxidu uhličitého ze spalování fosilních paliv (naměřená data vykazují korelaci mezi zvyšující se globální teplotou a růstem podílu CO₂ v atmosféře), pak si nemůžeme po vzoru Piláta Pontského nad katastrofálními důsledky klimatických změn mýt ruce. Vzhledem k hustotě dopravy a rozvinutému průmyslu jsou totiž vyspělé země největšími emitenty tohoto skleníkového plynu. V Evropské unii se sice díky přísným emisním normám a systému emisních povolenek podařilo část energeticky náročné výroby přesunout do Číny, je to ale Pyrrhovo vítězství, protože ani Číňané neumí vyrábět bezemisně a nádavkem vznikají další emise při přepravě zboží do Evropy. Rovněž za extrémní růst populace v zaostalých zemích jsme spoluzodpovědní my Evropané, neboť bez naší pomoci by tamní obyvatelé tolik dětí neuživili. Ne snad, že bychom pomáhat neměli, leč je potřeba mít nejenom soucit, ale i rozum. Aby naše pomoc byla smysluplná a přinášela pozitivní výsledky, je nutné sladit morální imperativ s racionalitou, a to se nám zatím nedaří. Místo toho, abychom pomáhali lidem postavit se na vlastní nohy, prohlubujeme jejich závislost na humanitární pomoci, čímž ještě více snižujeme odolnost ohrožených komunit vůči krizím.
Co se týče směru demografické křivky v době krize – udělejme si jedno malé srovnání: Římská říše se ve svém pozdním období potýkala s úbytkem obyvatel. Lidé si pořizovali málo dětí, protože je nedokázali uživit. Systém fixního výběru daní a nájmů totiž znamenal, že se příslušné množství úrody rolníkům zabavilo, i kdyby jim nemělo zůstat dost pro ně samé. Zároveň bylo daňové břímě tak vysoké, že si nemohli vytvořit žádné zásoby na časy neúrody. Díky vynálezu antikoncepce se dnes lidé neschopní se uživit nemusí uchylovat k sexuální zdrženlivosti nebo záměrným potratům, jenže zásluhou našeho dobrodiní se jim nevyplatí ani ta antikoncepce, protože humanitární aktivity se zaměřují na „nejzranitelnější skupinu“, a tu tvoří matky s dětmi. Jinými slovy – čím víc dětí rodina má, tím víc jídla dostane. Rodiny se tomu přizpůsobily… Ukázkovým příkladem kontraproduktivnosti naší pomoci je Afghánistán. Intervence v Afghánistánu byla doprovázena bezbřehou solidaritou – více než polovina státního rozpočtu byla financována ze zahraničí a v zemi začaly působit humanitární organizace. Za dvacet let již byla závislost na zahraniční pomoci tak silná, že po svržení vlády a návratu ke starým pořádkům okamžitě vypukl hladomor; místní zástupce WFP Rámíz Alakbarov uvedl, že potravinovou pomoc potřebuje 14 milionů Afghánců, to je zhruba třetina obyvatel.
Sečteno, podtrženo – máme co napravovat. Pokud možno dříve, než se situace stane neudržitelnou, k čemuž vývoj bohužel směřuje. Na jedné straně zde máme hladové děti, které plodí další hladové děti, a na druhé straně sledujeme, jak se největší dárci humanitární pomoci USA a Evropa dostávají do dluhové spirály. Státy jižního křídla EU (Kypr, Řecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko) se již před časem dostaly do bodu, kdy měly potíže se splácením. Došlo proto na tzv. kvantitativní uvolňování, což je eufemistický termín pro proces, při kterém centrální banka vykupuje dluhopisy předlužených států. Filozofie „když nemám peníze, tak si je vytisknu“ však fiskální potíže nevyřeší, ale jen oddálí. Tento trik používali už starověcí panovníci – snižovali obsah drahého kovu v mincích, aby měli materiál na ražbu více mincí. Výsledek byl úplně stejný jako dnes – devalvace měny. Zvyšuje-li se objem peněz bez návaznosti na výkon ekonomiky, dochází k inflaci. Takže voliči, kteří volí hodné politiky, kteří rádi všem přidávají i za cenu zadlužení příštích generací, nejenže si nezlepší životní úroveň, poněvadž všechno zdraží, ale ještě navíc si znehodnotí úspory. Podstatné však je, že to nepomůže ani státní pokladně, tudíž vlády, které nyní vedou nekompromisní válku s ekonomickými zákony, nakonec stejně budou muset přehodnotit svou rozpočtovou politiku a utrácet jen tolik, kolik vyberou na daních. Pak ovšem hrozí, že kvůli splácení ohromných dluhů na hladové celého světa už nezbyde.
Zatím jsme se zabývali tím, jak se pomáhat nemá a jak Elon Musk vlastně jenom přispěje k prohlubování humanitární krize, jestliže věnuje část svého jmění WFP na nasycení hladových ubožáků. Což už zřejmě udělal. Ze zprávy pro americkou Komisi pro cenné papíry a burzy (SEC) plyne, že loni v listopadu daroval přes pět milionů akcií Tesly na charitu. Jejich hodnota podle tehdejších průměrných cen činila přibližně 5,74 miliardy dolarů (124 mld. Kč), čímž se Elon Musk stal největším filantropem v dějinách. Není však dosud potvrzeno, že dar byl určen právě WFP, i když načasování a suma by tomu nasvědčovaly. Šéf WFP pouze poznamenal, že by to byl skvělý první krok.
I Elon Musk tedy cítí, že by bylo nespravedlivé odmítnout se podílet na řešení problémů, které jsme do značné míry způsobili právě my. Otázkou tedy je, jak na to? Chudé země ve skutečnosti často nejsou vůbec chudé, v minulosti z nich koloniálním mocnostem plynulo nemalé bohatství, jsou jenom zaostalé. Většina obyvatel se obvykle živí zemědělstvím, při čemž používají relativně primitivní postupy a nástroje, proto ani za příznivých podmínek nedosahují vysokých výnosů, které by mohli prodat a z výtěžku financovat nákup strojů, zavádění zavlažovacích systémů, opatření na ochranu vodních zdrojů, stavbu sýpek apod. Tyto věci jsou pro ně příliš nákladné a k úvěrům nemají přístup. Za takových okolností nemají příliš velkou šanci zlepšit svoji situaci, jistou úlohu v tom možná hraje též jejich mentalita. To, co tedy tyto postižené regiony potřebují, nejsou nekonečné humanitární dodávky, nýbrž investice!
Jelikož mnozí nechápou rozdíl mezi veřejnou investicí a přerozdělováním (obojí je prý přerozdělování), bude nejprve třeba si toto ujasnit. Přerozdělování je rozdávání peněz bez jakékoliv návratnosti, zatímco investicí získá investor za své peníze nějakou protihodnotu dlouhodobé povahy. Dejme tomu, že by stát místo stavby silnic, poskytoval občanům dotace na terénní vozidla. V takovém případě by šťastní lidé obdrželi část peněz, které předtím odvedli na daních, ale stát by tím jenom zchudl. Stavbou silnic se sice stát také zbaví peněz, protože si je firmy a jejich zaměstnanci svou prací vydělají, ale bude za ně mít ty silnice, jejichž užitná hodnota bude ideálně vyšší než vynaložené finance. Pokud nestačí tento hypotetický příklad, zkusme pro lepší názornost jeden zcela reálný: Za dotace, které byly dosud vyplaceny na podporu obnovitelných zdrojů energie, bychom mohli mít alespoň dva nové jaderné reaktory, které by stabilně vykryly spotřebu elektřiny po dosloužení JE Dukovany a uhelných elektráren. Místo toho nemáme prakticky žádnou náhradu a, jelikož stejný přístup zvolily i další státy, vypadá to do budoucna v Evropě na solidní energetickou krizi a vysokou závislost na ruském plynu.
Účelem investic je zisk, proto investoři mají eminentní zájem na tom, aby se jejich investiční projekty úspěšně rozvíjely, na rozdíl od WFP a humanitárních organizací, jejichž hlavním zájmem je ukrojit si co nejvíc z humanitární pomoci pro sebe (připomeňme si, že z po Muskovi požadovaných 6,6 miliardy dolarů by šlo 1,1 miliardy na „úředničinu“). To není myšleno pejorativně. Každý člověk si za svou práci zaslouží odměnu a mimo to také musí z něčeho žít. Kdyby takový humanitární pracovník doma oznámil manželce, že se hodlá vzdát výplaty, neboť považuje za nemorální vydělávat na hladovějících dětech, za pět minut by stál přede dveřmi s dvěma kufry a přemýšlel by, co dál. Je nicméně důležité si na rovinu říct, že odlišná motivace vede k velmi rozdílným výsledkům. Rozvojová pomoc má samozřejmě více složek, ne jenom tu humanitární, i ty se ovšem potýkají s neefektivností – finanční podpora je na úrovni místních vlád často defraudována, z materiální podpory mají práci a výdělek dodavatelé z vyspělých zemí a přímé investice směřují hlavně do těžby surovin, které se bez navazujícího zpracovatelského průmyslu pouze exportují, což ekonomiku příliš nepozvedne. Opravdovou hospodářskou pomoc, jež by extrémní chudobu dokázala eliminovat, pak tudíž suplují humanitární aktivity, o kterých již byla řeč a které ve svém důsledku oslabují tlak na řešení příčin problémů, a uzavírají tak bludný kruh bídy a hladu.
Přispějte prosím na provoz webu ElonX, aby mohl nadále zůstat bez reklam. Podpořte nás pomocí služby Patreon či jinak a zařaďte se tak po bok ostatních dobrodinců, kteří už finančně přispěli. Děkujeme!
wpDiscuz
