V této minisérii článků objasňuji, proč je tak těžké psát články, které by byly přesné, objektivní a bez gramatických chyb. V prvním dílu jsem vysvětloval, že mozek je sice úžasný výpočetní stroj, ale je to stroj na aproximaci, který využívá myšlenkové zkratky. Ty v běžném životě velmi usnadňují rozhodování, ale pro precizní práci s informacemi jsou naopak překážkou. Bez toho, že by si autor téma řádně nastudoval a informace ověřil, se kvalitní článek napsat nedá. K tomu ovšem nebývá příliš času; je-li něco aktuální, musí článek vyjít hned, ne až za týden. Proto zpravidla píšeme jen o tématech, kterým aspoň trochu rozumíme.

V druhém dílu jsem se zaměřil na objektivitu. Nutno přiznat, že i s tou je to hodně složité. Objektivita totiž není přirozená, člověk vnímá skutečnost subjektivně skrze své pocity, zkušenosti, mravní hodnoty apod. Někdy je proto pro autora obtížné oddělit fakta od vlastních dojmů. Popisoval jsem vliv kognitivního zkreslení a tendenci k dezinterpretaci. Upozornil jsem rovněž na to, že i čtenáři mají své názory, předsudky a z nich plynoucí očekávání. Pokud například někdo nemá rád Elona Muska, ať už z čiré závisti nebo kvůli jeho kejklům na Trumpově dvoře, pak také s jakousi samozřejmostí očekává, že o něm budeme psát negativně, přestože jsme technicky zaměřený web, ne bulvární. Tím se nám to ještě víc komplikuje a v podstatě jediným způsobem, jak se snažit tomu uniknout, je vyhýbat se tématům, která společnost polarizují. Ani když už je článek napsaný, práce tím nekončí. Je potřeba text pečlivě zkontrolovat, opravit chyby a překlepy a upravit některé formulace. A právě tomu je věnovaný dnešní díl.

Nejdůležitější je kontrolovat faktografické údaje, protože obsah je králem, gramatika je podružná. Faktografické chyby do článků pronikají dvěma způsoby. Buď opisem chybných dat, nebo nějakým nedopatřením autora (překlep, špatná interpretace). Abych se vyhnul opisu nesprávných informací, pročítám zpravidla více zdrojů a informace porovnávám (a je až překvapivé, jak často se zdroje rozcházejí). Funguje to docela dobře až na případy, kdy jeden zdroj je předlohou pro všechny ostatní. Například na Wikipedii se udává nosnost Falconu 9 verze 1.0 na 10 400 kg, a z Wikipedie se tento údaj šíří dál. Jenže ve skutečnosti Falcon 9 v1.0 této nosnosti nedosáhl, byť se to plánovalo. Vlastních chyb se autor dopouští z únavy a nepozornosti, a nedá se tomu předejít jinak než větší pečlivostí, prostě si musím vždy zkontrolovat, hlavně u čísel, jestli jsem to správně opsal, a vyvarovat se falešné jistoty. K tomu je ovšem nutná silná vnitřní disciplína.

Pravidla

I když gramatika či stylistika nejsou na článku to nejdůležitější, přesto by měl mít písemný projev nějakou úroveň. Šaty dělají člověka, text autora. Pokud autor nezvládá pravopis a vyjadřuje se jak osmileté dítě, nebudí to důvěru v jeho duševní schopnosti, a tím pádem ani v kvalitu jeho práce. Velkým pomocníkem je automatická kontrola pravopisu. Odhalí většinu překlepů, na některé věci ale nestačí. Například nepohlídá shodu přísudku s podmětem, neupozorní na chybějící čárky ve větách. Jako autor si tedy musím text po sobě vždycky pozorně přečíst.

Když se tak zaklínám pečlivostí a důsledností, možná teď někoho napadne otázka, jak to s tou pečlivostí tedy mám, že málokterý článek je bez chyb. Ano, přiznávám, jsem trošku lajdák, navíc články často sepisuji po nocích, kdy už jsem unavený. Hlavní důvod ale je, že chyby a překlepy se prostě obtížně hledají. Člověk totiž nečte písmenko po písmenku, nýbrž čte celá slova – takže i kdyby písmena ve slovech byla pomíchaná, setnjě půdje txet bze vtěíšch poítží peřčsít. Tahle schopnost, která lidem umožňuje rychle číst, škodí při kontrole. Přestože si text po sobě čtu vícekrát, příliš to nepomáhá, protože to už vlastně ani tak nečtu, ale spíš si obsah vybavuji zpaměti. Text po mně před vydáním kontroluje ještě šéfredaktor, ale samozřejmě, čím je článek delší, tím je pravděpodobnější, že nějaká chybka unikne. Proto děkuji všem čtenářům, kteří jsou ochotni nalezené chyby hlásit, a přispět tak ke korektuře.

Kromě gramatiky se autoři potýkají i s typografií. Alespoň tato základní typografická pravidla by měli, když ne dodržovat, tak aspoň znát:

Emotikony

V textu by se neměly objevovat obrázkové znaky (★♥☺). Místo emotikon lze použít citoslovce nebo popsat pocit slovy.

Interpunkce

Po interpunkci (tečky, čárky, středníky, otazníky, vykřičníky, výpustky) se před následujícím písmenem píše mezera. Výpustka se zapisuje jedním znakem – trojtečkou (…), ne třemi tečkami.

Řadové číslovky

Zkráceně se řadové číslovky dají napsat číslem s tečkou na konci, např. 11. září. Tvary s příponou, např. 12té místo, jsou nepřípustné!

Jednotky

Při vyjádření počtu jednotek se číslice a jednotky oddělují mezerou, např. 8 km (8km by znamenalo osmikilometrový). To samé pravidlo platí i pro procenta nebo stupně.

Pomlčka

Spojovník (-) se často používá jako náhrada pomlčky nebo znaku minus. V pořádku to však není. Skutečná pomlčka (–) a minus (−) jsou delší, minus je navíc položeno trochu výše. Spojovník by se měl používat výhradně ke spojování slov, např. latinsko-český slovník.

Uvozovky

V českém textu mají být české uvozovky („“), nikoli programátorské (“”) nebo anglické (“”) či francouzské («»). Pokud přímá řeč obsahuje další přímou řeč, přicházejí na řadu jednoduché uvozovky (‚‘). Příklad: „Jiříčku, řekl jsi paní: ‚Děkuji‘?“

Mezery

Není mezera jako mezera. Rozlišujeme je podle délky a zalomitelnosti. Obvykle zcela dostačuje obyčejná středně velká zalomitelná mezera, která se píše pomocí mezerníku. V určitých místech však není zalomení vhodné, například mezi číslicemi při oddělování tisíců nebo mezi číslem a znakem procenta nebo mezi iniciálami, proto se v takových případech používají nezalomitelné mezery, aby to, co patří k sobě, nebylo rozděleno na dvou řádcích.

Většina znaků, jež jsem zmínil, není na klávesnici k nalezení. Jak je tedy napsat? Já jsem si pro tento účel vytvořil tabulku znaků, které občas používám (znaky měn, písmena řecké abecedy, matematické symboly, mezery, uvozovky apod.), a z ní je jednoduše kopíruji. Lidé s dobrou pamětí na čísla na to mohou jít přes kódy znaků. Napsat znak jeho kódem je mnohem rychlejší, než po něm pátrat kdesi v tabulce. Těch druhů kódů je více, ale nejlepší je se naučit kódy z Unicode, neboť ty se dají uplatnit napříč operačními systémy. Ve Windows pro psaní znaků Unicode existuje klávesová kombinace levý Alt + + + čtyřmístný hexadecimální kód, na počítači s českou klávesnicí to ale nefunguje. Proto se místo 16bitového Unicode používá 8bitový kód CP1250 (středoevropská znaková sada pro Windows), případně starý známý ASCII/ANSI, a to pomocí klávesové kombinace Alt + numerický kód. Některé znaky lze napsat také s pravým altem, např. € (Alt + E), # (Alt +X), & (Alt + C), @ (Alt + V).

Poznámka: Pokročilé textové editory mohou mít vlastní klávesovou zkratku pro převod hexadecimálního kódu na znak, např. ve Wordu to je Alt + X.

Jako klávesu + lze pro inkriminovanou klávesovou zkratku použít tu z numerické klávesnice, je ale potřeba nejdřív v registru Windows vytvořit klíč EnableHexNumpad, a nastavit ho na hodnotu 1.

Úmorná slohová cvičení

Autoři vždycky řeší, jak článek co nejlépe napsat. Rozvažují už nad nadpisem. Ten by měl být zajímavý, aby čtenáře navnadil, a přitom výstižný, aby z něj bylo zřejmé, o čem článek je. Měl by také obsahovat klíčová slova, kvůli vyhledávání.

Další důležitou věcí je osnova, protože ta napomáhá tomu, aby měl článek logickou strukturu. Když si nevím rady s úvodem, můžu díky osnově začít psát klidně i odprostřed a třeba až na konci mě napadne, že ten závěr by se dal použít jako úvod, protože stručně shrnuje obsah článku.

Záleží i na délce článku. Krátké články mohou mít problém s hlubším pokrytím témat, ty dlouhé zase s udržením pozornosti čtenářů. Hlavním faktorem při určování délky textu je cílová skupina. Mladší generace dává přednost stručnějšímu obsahu, odborníci naopak žádají podrobnější informace. Pro mě jako autora to znamená, že musím vyvažovat délku článku a informační přínos. Delší články (nad 2000 slov) se proto snažím zhušťovat a osekávat. Dávám si ale pozor, aby to nebylo na úkor srozumitelnosti textu. Nicméně určitému zjednodušení a zkratkám se ani při nejlepší vůli nevyhnu. Kdybych všechno dopodrobna rozváděl, nenapsal bych článek, ale knihu.

Pak zde jsou věci, které souvisejí s jazykovým citem. Například – mám v článcích používat anglické pojmy orbiter, lander, rover? Jsou už dostatečně zaužívané, aby to nevypadalo jako čengliština? Nebo raději zůstat u českých pojmů orbitální modul, přistávací modul, vozítko? Nebezpečí je i v tom, že leckteří čtenáři by nějaké anglické výrazy nemuseli správně pochopit. Kdybych například napsal, že „Boeingy spadly kvůli chybě v designu“, tak bych se zesměšnil, protože většina Čechů má slovo „design“ spojeno s významem „vzhled“.

Jiným slohovým problémem je opakování některých slov. Často se mi stává, že v nějaké pasáži použiji vícekrát spojku „ale“ nebo vztažné zájmeno „který“. Jazykový cit mi říká, že je potřeba text trochu zpestřit jejich obměnou. S „ale“ je to celkem jednoduché, dá se nahradit slovy: avšak, leč, nýbrž, přitom, ovšem, nicméně, jenže. Konkrétní výběr závisí na kontextu. Složitější je to s tím zájmenem „který“, neboť má jen jedinou alternativu – „jenž“. V takovémto případě přijdou vhod příčestí, jež mohou suplovat konstrukci vedlejších vět. Příklady: přeživší = kteří přežili; související = které souvisí; nepsaná = která nebyla napsána.

Dalším podobným bolehlavem je výběr z variant. Například: Kvůli / Díky poruše motoru raketa selhala. Nebo skrovný vs. skromný, protežovat vs. protěžovat či katastrofální vs. katastrofický. Pro většinu čtenářů jsou to jen pouhé nuance, ale někteří jsou na jazykové paskvily hákliví. Obzvlášť záludné jsou pro autory různé jazykové mutace slov, které se nedají rozlišit dle významu, a často ani podle slovníku spisovné češtiny není poznat, která varianta slova je přirozeně správná.

Začalo to už úpravami pravopisu v 80. létech minulého století, jež měly za cíl zbavit spisovný jazyk zbytečného akademismu a přiblížit ho běžné mluvě. To se sice povedlo, ale bohužel jen za cenu ztráty lingvistické logiky. V minulosti například platilo pro 2. pád gramatické pravidlo „ze vnitřku a s povrchu“ (vyndat ze skříně, sundat se skříně). Jeho účelem bylo zachování fonetické shody (zběhnout z armády, seběhnout se schodů). Jenže se v tom často chybovalo, proto od toho pravidla bylo nakonec upuštěno.

Ovšem rozlišování s a z byl problém i při psaní cizích slov. Ale to též zhůvěřilí jazykovědci „vyřešili“ – připustili obě varianty zcela bez ohledu na původ slov, takže například filosofie (láska k moudrosti, sophia znamená řecky moudrost) se metamorfovala na filozofii (lásku k temnotě, zophos znamená řecky temnota). Trend zjednodušování od té doby pokračuje a výsledkem je, že do slovníku spisovné češtiny pronikají i ty nejnesmyslnější patvary slov, např. optimálnější, potencionální, kopule atd. Proč to vlastně nepřijmout, když je to spisovné? Poněvadž je spousta lidí, kterým taková slova obrazně řečeno škrábou oči. Kromě toho, pokud nejsme kulturní barbaři, měli bychom projevovat trochu péče o náš jazyk.

Není to mantra

Popularizační články nemají být umělecké dílo, jejich účelem je srozumitelně přiblížit odborné téma širší veřejnosti. Autoři v nich vysvětlují a zjednodušují složitá fakta, procesy nebo výzkumy. K tomu nepotřebují perfektní znalost gramatiky ani vytříbenou stylistiku. Na druhé straně pak ale musejí přijmout občasné výtky. V této souvislosti bych si pro odlehčení dovolil závěrem citovat jednu originální omluvu Jiřího Hadače, který na povzdech „ach ty hrubky“ odpověděl: „Omlouvám se za ně, vážený pane. Psal jsem to na lačno.“

• About
• Latest Posts

Pavel Salvet

Autor není odborníkem na kosmonautiku, zajímá se o veřejné dění a politiku, ve volných chvílích se věnuje latině.

Latest posts by Pavel Salvet (see all)

• Zpověď redaktora ElonX – kontrola a cizelování aneb tá šéská jásyk móc difná žéč - 24. 12. 2025
• Kosmonomika aneb ekonomická stránka kosmonautiky (4. část) - 30. 11. 2025
• Kosmonomika aneb ekonomická stránka kosmonautiky (3. část) - 13. 10. 2025