Kolik SpaceX vydělává na připojování lodí k Internetu přes Starlink?

Starlink se stává doslova fenoménem v oblasti lodní konektivity a tento trend je patrný zejména v rychlém nárůstu počtu uživatelů. I zde však, podobně jako v případě železničního připojení, nezůstal výhradním poskytovatelem, ale byl integrován do hybridních systémů. Díky výraznému podílu námořních uživatelů má smysl zamyslet se i nad tím, jak se lodní konektivita podílí na celkových ziscích projektu Starlink. Ne každá loď je však vybavena plnohodnotnou námořní anténou – provozovatelé menších plavidel, která se pohybují spíše v pobřežních vodách, často volí univerzálnější řešení v podobě antény Starlink Mini. Opomíjenou součástí námořní konektivity jsou pak těžební plošiny, kterým se budeme věnovat v závěru článku.

Dnes se po více než roční odmlce vrátíme k tématu námořní dopravy a podíváme se na to, jak rychle se systém Starlink rozšiřuje na palubách lodí. Abychom tento nárůst lépe pochopili, vraťme se do roku 2023. Podle serveru Payload Space byly tehdy terminály firmy SpaceX nasazeny přibližně na 10 000 plavidlech. Už o pouhý rok později jejich počet vzrostl na více než 75 000, přičemž minimálně 26 000 z nich tvořila komerční námořní plavidla.  Ani tímto tempem se růst nezastavil – podle údajů z ledna 2026 využívá Starlink na moři více než 150 000 plavidel, z toho zhruba 40 000 – 70 000 tvoří obchodní lodě. Jde o velmi zajímavá čísla, která je však vhodné zasadit do širšího kontextu. Podle údajů konference OSN o obchodu a rozvoji čítala světová obchodní flotila v roce 2024 více než 100 000 lodí nad 100 GT (gross tonnage), což je mezinárodní ukazatel velikosti plavidel založený na jejich vnitřním objemu. Toto srovnání naznačuje, že Starlink již dnes dosahuje v komerčním segmentu velmi vysokého pokrytí flotily – potenciálně v řádu desítek procent.

I přes tento pravděpodobně vysoký podíl Starlinku na komerčních plavidlech by bylo chybou se domnívat, že se všechny obchodní lodě spoléhají výhradně na připojení z nízké oběžné dráhy. To platí spíše pro menší rybářské lodě či menší výletní plavidla. U většiny komerčních lodí naopak převažuje hybridní model, kdy provozovatelé kombinují připojení z nízké oběžné dráhy s geostacionárními družicemi. Důvod je poměrně jednoduchý. Nejde jen o rychlost nebo cenu, ale především o spolehlivost. Lodní společnosti mají přesně definované požadavky na kvalitu připojení – jak dlouho musí být dostupné, jaké výpadky jsou ještě přijatelné nebo jaká má být úroveň odezvy a rychlosti přenosu dat. V praxi to pak znamená, že Starlink zajišťuje rychlé a svižné připojení pro běžný provoz i posádku, zatímco klasické geostacionární družice slouží jako záložní vrstva pro případy výpadků nebo omezeného pokrytí. Tento přístup umožňuje splnit přísné provozní požadavky velkých lodních společností, které si nemohou dovolit spoléhat na jediný komunikační kanál.

Teď se můžeme podívat na ekonomickou stránku celé služby. Přeci jen, SpaceX se už několik let snaží se Starlinkem prorazit mezi velké poskytovatele internetového připojení, takže dává smysl podívat se, jak se to firmě daří v praxi. Začněme u oficiálních tarifů. V případě námořních balíčků určených pro globální provoz na oceánu začínají ceny zhruba na 250 dolarech měsíčně za 50 GB prioritních dat. Na opačném konci nabídky pak najdeme tarif s 2 TB dat přibližně za 2150 dolarů. Je ale dobré brát tyto částky spíš jako orientační. V reálném provozu se totiž konečná cena může výrazně lišit – záleží na velikosti plavidla, objemu přenesených dat nebo počtu instalovaných terminálů. Do hry navíc vstupuje ještě jeden důležitý faktor: rostoucí datová spotřeba Zatímco dříve byl Starlink často jen doplňkem k jiným systémům, dnes ho řada operátorů využívá jako hlavní datovou vrstvu. To se pak logicky promítá i do vyšších měsíčních nákladů na konektivitu.

Když si shrneme předchozí odstavce, vychází z toho poměrně jasný obrázek: roste nejen počet lodí využívajících Starlink, ale i průměrná útrata na jedno plavidlo. A právě kombinace těchto dvou faktorů je klíčová pro pochopení ekonomiky celého námořního segmentu. Z veřejně dostupných tarifů je vidět, že ceny se pohybují v poměrně širokém rozmezí – od stovek až po více než 2000 dolarů měsíčně. Podle odhadů analytické společnosti Valour Consultancy si zákazníci nejčastěji vybírají balíčky s 500 GB až 1 TB prioritních dat, tedy zhruba mezi 650 a 1150 dolary měsíčně, přičemž častěji sahají po vyšší variantě. Když tato čísla zkombinujeme s odhadovaným počtem komerčních lodí využívajících Starlink (zhruba 40 000 až 70 000), dostaneme se na roční tržby námořního segmentu přibližně mezi 550 a 970 miliony dolarů. V kontextu celkových příjmů Starlinku, které se dnes odhadují na 8 až 12 miliard dolarů ročně, tak námořní segment tvoří zhruba 5 až 12 %.

Je ale dobré zdůraznit, že jde o zjednodušený odhad, který nepočítá se všemi faktory. V praxi totiž řada lodí využívá více než jeden terminál – ať už kvůli záloze, nebo pro navýšení dostupné kapacity. Pokud bychom s tímto počítali, skutečné příjmy by byly pravděpodobně ještě vyšší, než naznačuje jednoduchý přepočet podle počtu plavidel. Zároveň tento výpočet zahrnuje pouze komerční lodě, což je důležité. Menší, nekomerční plavidla operující hlavně v pobřežních vodách totiž obvykle nepoužívají výkonné námořní terminály typu Flat High Performance. Místo toho často sahají po jednodušších řešeních, například Starlink Mini v kombinaci s tarify Roam, které jsou primárně určené pro mobilní nebo domácí použití. Tyto instalace tak generují výrazně nižší příjmy a nedají se přímo srovnávat s komerčním segmentem. Zároveň to ale znamená, že skutečný rozsah využití Starlinku na moři může být ještě širší, než naznačují samotná čísla – část těchto uživatelů se totiž v oficiálních statistikách promítá mimo námořní segment.

Zajímavou součástí námořní konektivity je také oblast těžby surovin na moři – zejména ropné a plynové plošiny nebo plovoucí těžební a zpracovatelské jednotky typu FPSO (Floating Production Storage and Offloading). Tyto instalace se nacházejí jak relativně blízko pobřeží, tak i stovky kilometrů od pevniny. Právě ty nejodlehlejší jsou přitom dlouhodobě odkázané na satelitní připojení. Historicky byly tyto provozy téměř výhradně závislé na geostacionárních družicích (GEO), které zajišťovaly jak hlasovou komunikaci, tak přenos dat. V posledních letech se ale situace začíná měnit s nástupem konstelací na nízké oběžné dráze (LEO). Ty přinášejí vyšší kapacity a nižší latenci, což otevírá prostor pro širší digitalizaci, vzdálený monitoring nebo využívání cloudových služeb. Podobně jako v jiných segmentech tak i zde postupně vzniká hybridní model, v němž se kombinuje více typů konektivity. Nízká oběžná dráha v něm začíná hrát stále důležitější roli. Příkladem mohou být společnosti Shelf Drilling, COSL Drilling Europe AS či Solstad Offshore, které Starlink nasazují v rámci modernizace své komunikační infrastruktury. Naopak firmy jako Noble Corporation či Valaris volí spíše postupný přístup a zavádějí nové technologie po jednotlivých projektech. Jde zkrátka o specifickou část námořní konektivity, kde se jen obtížně odhadují přesné počty nasazených terminálů. Řada firem totiž nejedná přímo se SpaceX, ale využívá služeb zavedených poskytovatelů, kteří Starlink začlenili do svých hybridních řešení.

Přispějte prosím na provoz webu ElonX, aby mohl nadále zůstat bez reklam. Podpořte nás pomocí služby Patreon či jinak a zařaďte se tak po bok ostatních dobrodinců, kteří už finančně přispěli. Děkujeme!