Kosmonomika aneb ekonomická stránka kosmonautiky (3. část)

Zatímco v prvním a druhém dílu jsme na „kosmonomiku“ nahlíželi spíše očima daňových poplatníků, v tomto se podíváme na hospodaření firem, zejména SpaceX. Proslýchá se, že SpaceX mělo cestu k vrcholu vydlážděnou dotacemi a státními zakázkami. Zvěsti ale velmi často nestojí na skutečných faktech.

Mýtus o dotacích

Kosmický průmysl je jedním z nejrychleji rostoucích odvětví globální ekonomiky. Podle odhadu společnosti PwC by mohla jeho hodnota do roku 2040 narůst na dva biliony dolarů. Zprvu na tom měl zásluhu státní sektor, ale to se rychle mění, už v červenci 2024 představovaly komerční tržby téměř 80 % aktiv v tomto odvětví. Trend potvrzují i nejnovější data od společnosti Space Capital. Podle jejich statistik je už nyní rok 2025 rekordní v počtu uzavřených smluv a druhý, co se týče jejich celkové hodnoty, a to hlavně díky 3. čtvrtletí, v němž investice do kosmického průmyslu globálně dosáhly objemu 4,4 miliardy dolarů.

Státní investice

Miniaturizace družic a opakovaně použitelné rakety snížily náklady na dopravu družic na oběžnou dráhu, čímž se vesmír stal dostupnějším, a to vedlo k urychlení expanze soukromých investic do kosmického průmyslu. Například akcie společnosti Rocket Lab se od dubna 2024 zhodnotily o více než 1000 % (ne, není tam nula navíc). A na burzu v USA vstupují i další podobné společnosti, jenom v tomto roce tři – v únoru Karman Holdings, v červnu Voyager Technologies, v srpnu Firefly Aerospace. Naopak vládní výdaje na kosmonautiku stagnují, nebo dokonce klesají, protože zadlužené kosmické velmoci (zejména USA a Japonsko, ale též Čína a evropské státy) i Rusko mají potíže své kosmické programy financovat. Tuto změnu ovšem veřejnost dosud nezaznamenala, takže stále převažuje přesvědčení, že kosmický průmysl je založený na dotacích, které vlády poskytují korporacím na podporu vesmírných aktivit. Tento omyl ještě přiživil prezident Trump, když šéfa SpaceX Elona Muska veřejně vyzýval, ať se dotací vzdá.

Jedinou zemí, kde by se i do budoucna dal předpokládat významný podíl státních investic, je Čína. Pro asijskou velmoc totiž není pronikání do kosmu jen otázkou byznysu nebo prestiže, ale sleduje především strategické zájmy. Proto bude pravděpodobně dále vynakládat velké množství prostředků, aby zvrátila dominanci Spojených států. Obavy čínských vojenských plánovačů budí zejména Starlink. Podle nich není pouhou civilní službou, nýbrž nástrojem Pentagonu. Analytici čínské armády varují, že se Starlink stane „hluboce zakořeněnou součástí amerického bojového systému“ schopnou propojovat vojenské základny po celém světě či sloužit jako systém včasného varování a navádění pro protiraketovou obranu. Ostatně už nasazení Starlinku na Ukrajině ukázalo, že tato síť je schopná zajistit spolehlivou komunikaci a přesné řízení dronů i v těch nejnepříznivějších podmínkách.

SpaceX v rámci projektu Starshield nabízí své satelity i pro přímé vojenské využití – pozorování Země, hostování komunikačních systémů a další podobné účely. Hlavní výhoda Starshieldu oproti tradičním vojenským satelitům spočívá v proliferované architektuře menších nízkoorbitálních satelitů, která se vyznačuje větší odolností (díky jejich velkému počtu), nižší energetickou náročností (díky nižší oběžné dráze, síla signálu totiž slábne úměrně s druhou mocninou vzdálenosti) a flexibilitou. Čína, aby nezaostala, buduje dvě vlastní gigantické satelitní sítě – Guowang má mít téměř 13 000 družic a Qianfan 10 000 až 15 000 družic do roku 2030. Američtí vojenští představitelé usuzují, že účelem Guowangu, provozovaným státní společností China SatNet, je vytvořit základ pro síť senzorů a komunikačních uzlů na oběžné dráze, přes níž bude možné detekovat, sledovat a navádět rakety na nepřátelské cíle. Podle čínských médií dokážou družice sítě Guowang nést širokou škálu vybavení, od komunikačních aparatur přes laserové terminály až po radary a optické senzory.

Dotace

Jelikož nejaktivnější firmou v kosmickém průmyslu je SpaceX (provozuje největší síť družic a Falcony obstarávají globálně přes polovinu letů do vesmíru), předpokládá se, že také bere nejvíce dotací. Není to však pravda. Pro kosmonautiku jsou specifické dva druhy dotací. První má za cíl zachovat státu nezávislý přístup do vesmíru; zde je nutné si uvědomit, že některé rakety létají v průměru jen několikrát do roka, takže jejich provoz je prodělečný, zvlášť při započítání nákladů na vývoj, tudíž se bez dotací neobejdou. Tyto dotace by u SpaceX nedávaly smysl, neboť nemá nouzi o vládní ani komerční zakázky, navíc buduje vlastní družicovou síť Starlink. Druhým typem jsou dotace na vývoj. Ani tady se však SpaceX neobohatilo. Rekordní dotace, kterou dostalo, byly 2,4 miliardy dolarů na vývoj Crew Dragonu. To se může zdát hodně, ale pokrylo to jen část celkových nákladů. Navíc kontrakt zahrnoval i peníze na až 6 úvodních misí. Pro srovnání: Boeing na stejný účel získal 4,2 miliardy dolarů. SpaceX navíc dotaci promítlo i do ceny letenek – 55 milionů dolarů za osobu je skoro o polovinu méně, než požadoval Boeing nebo Roskosmos. Peníze se tak de facto NASA vrátily. Další dotace, které SpaceX obdrželo, byly řádově nižší. Tento způsob financování je výhodný jak pro firmy, které získají část prostředků pro drahý vývoj, tak pro NASA, neboť soukromý sektor dokáže být oproti vládní agentuře nesrovnatelně efektivnější, a ve výsledku to vyjde NASA mnohem levněji, než když má vývoj ve své režii jako v případě ISS, SLS nebo Orionu.

Státní zakázky

S dotacemi jsou často směšovány veřejné zakázky. Obecně se soudí, že firmy, které se o ně ucházejí, jsou díky nim ekonomicky zajištěny, takže je to vlastně totéž. Jenže není! Nejprve totiž ty zakázky musejí získat, což se málokterým podaří. Veřejnost ovšem vidí jen ty úspěšné. Úspěšná podskupina je tedy mylně považována za celou skupinu. Říká se tomu klam přeživších. Název tohoto kognitivního zkreslení pochází z chyby, které se jedinec dopouští, když v souboru dat bere v úvahu pouze „přeživší“ a vylučuje většinu, která nepřežila. Například při pohledu na úspěšné zakladatele start-upů, jako jsou Steve Jobs, Bill Gates nebo Elon Musk, může člověk dojít k závěru, že k dosažení jejich úrovně úspěchu stačí mít nápad, opustit školu a věnovat čas svému velkému nápadu. Jenže vedle těchto obchodních magnátů, jsou desetitisíce dalších podnikatelů, kteří se snaží jít stejnou cestou, leč zkrachují. Jejich příběhy o nezdaru se však nesdílejí tak široce jako příběhy o úspěchu, což vede ostatní k mylné představě.

S raketovými firmami je to stejné. Kdo kdy slyšel třeba o Beal Aerospace? Jejich inovativní motor BA-810 spalující směs peroxidu vodíku a kerosinu se mohl svého času stát největším kapalným raketovým motorem od dob Apolla. Na přelomu milénia však firma zanikla, a její testovací středisko v McGregoru převzalo SpaceX. Štěstí neměl ani Jim Cantrell. Spolu s Muskem zakládal SpaceX, ale po roce z této firmy vystoupil, aby si v roce 2016 založil vlastní. Té se ale vývoj raket nedařil a v prosinci 2019 vyhlásila bankrot. A takto by se ve výčtu firem, které už neexistují, dalo pokračovat.

Ale dokonce ani když se státní zakázku podaří získat, není vyhráno. Vývoj kosmické techniky je extrémně náročný, vyžaduje špičkové odborníky, značný kapitál a čas. A to často bývá problém. Například v roce 2006 společnosti Rocketplane Kistler a SpaceX vyhrály tendr na dopravu nákladu na ISS. První jmenovaná se však dostala do finančních potíží, což jí zabránilo v dalším vývoji, a byla nahrazena.

Určitou jistotu pro firmy představují smlouvy s refundací nákladů (cost-plus contract), které zaručují proplacení zvýšených výdajů. Nicméně ani firmy, které si takové kontrakty s NASA sjednaly, na tom nejsou nejlépe. Jestliže jim skoro každý větší projekt zabere přes deset let, asi moc nevydělají. Aerojet Rocketdyne už byl koupen společností L3Harris a na prodej je i ULA – její mateřské firmy Boeing a Lockheed Martin v ní již nevidí perspektivu.

V ruském kosmickém průmyslu se na státní zakázky specializuje RKK Eněrgija, která vyrábí kosmické lodě Sojuz, Progress a Orjol (ve vývoji). Její generální ředitel Igor Malcev v poselství zaměstnancům u příležitosti 79. výročí podniku informoval o kritické situaci, ve které se společnost ocitla: „Mnohamilionové dluhy, úroky z úvěrů požírají rozpočet, mnoho procesů je neefektivních, značná část kolektivu ztratila motivaci a pocit společné odpovědnosti.“ Nevyloučil možnost uzavření podniku kvůli neschopnosti normálně fungovat, vyplácet mzdy, vyrábět. Takhle tedy vypadají ty „jistoty“, které s sebou přínáší státní zakázky. Nejedná se přitom o nějaké výjimky – firem, které se trápí se státními zakázkami, je povícero, zmiňme třeba ještě Sierra Space a jejich raketoplán Dream Chaser, na němž se pracuje už dvacet let, aktuálně došlo k odkladu jeho první mise na konec příštího roku a už nenavštíví ISS.

Zajímavý je i pohled na to, jak firmy ze státních zakázek profitují. Obecně se má za to, že nejvíce na nich vydělává SpaceX. Jak je to ale doopravdy? Podle listu Wall Street Journal se po roztržce prezidenta Donalda Trumpa s šéfem SpaceX Elonem Muskem pokoušela americká vláda zbavit smluv s jeho firmou. Při interní prověrce ovšem překvapivě zjistila, že v podstatě nemá alternativu. Konkurence SpaceX je mnohem dražší a navíc není na takové úrovni vyspělosti, aby pokryla požadavky Vesmírných sil (složka americké armády) a NASA. Příklady:

• V rámci programu CRS (Commercial Resupply Services) nasmlouvala NASA v první fázi u SpaceX 12 zásobovacích misí Dragonu k ISS za 1,6 miliard dolarů, u Orbital Sciences 8 misí lodi Cygnus za 1,9 miliard dolarů. Jen Dragon ale dokáže dopravit náklad z ISS na Zemi. V druhé fázi CRS nejsou ceny pevně určeny a liší se v závislosti na požadavcích.
• Firmy SpaceX a Boeing získaly v rámci programu Commercial Crew kontrakty na dopravu astronautů na ISS. Obě společnosti původně obdržely objednávku na 6 misí, přičemž SpaceX si účtovalo za každého astronauta 55 milionů dolarů a Boeing 90 milionů dolarů. Loď Starliner od Boeingu však dosud nezískala certifikaci, takže ještě neabsolvovala žádnou operační misi.
• V dubnu 2021 NASA oznámila, že vítězem soutěže o vývoj lunárního landeru HLS (Human Landing System) se stalo SpaceX, které nabídlo nejnižší cenu 2,94 miliardy dolarů. Další účastníci, „National Team“ vedený firmou Blue Origin a dále tým Dynetics ve spolupráci s dalšími firmami, požadovali 6 a 9 miliard dolarů. V souvislosti s probíraným tématem stojí za pozornost, že se SpaceX nepodařilo na vývoj Starship, z níž HLS vychází, získat dotaci od armády.
• Letos v dubnu americké Vesmírné síly vybraly v rámci třetí fáze programu NSSL (National Security Space Launch) v kategorii Lane 2 (do kategorie Lane 1 jsou obecně řazeny mise levnější nebo s větší tolerancí pro riziko) společnosti SpaceX, ULA a Blue Origin. V následujících letech SpaceX vynese celkem 28 nákladů za 5,9 miliardy dolarů, jeden start tedy vyjde v průměru na 212 milionů, ULA celkem 19 nákladů za 5,4 miliardy dolarů (v průměru 282 milionů za start) a Blue Origin 7 nákladů za 2,3 miliardy dolarů (341 milionů za start).

Z toho všeho vyplývá, že vládní zakázky nelze automaticky pojímat jako příležitost k „podojení“ státního či federálního rozpočtu. Firmy, jejichž vedení k tomu tak možná přistupovalo, jsou dnes ve velkých problémech.

Lobbing

Americkým kosmickým programem každoročně proteče přes dvacet miliard dolarů. Kde jsou peníze, tam jsou i partikulární zájmy, a bylo by naivní se domnívat, že pro kosmonautiku to neplatí. Peníze nepadají z nebe a vládní zakázky jsou nesmírně lukrativní byznys, o který stojí za to bojovat. Ovlivňování se sice obtížně prokazuje, lze ale zaznamenat jeho negativní důsledky. Podle Roberta Zubrina, leteckého inženýra a jinak prezidenta společnosti Mars Society, se zvláště projevily u programu Artemis.

Ačkoliv se zdá, že jednotlivá rozhodnutí o programu Artemis byla učiněna náhodným způsobem, existuje identifikovatelná patologie pod celým zmatkem. Artemis není účelně řízený program. Jedná se o program řízený dodavateli. Program Apollo utrácel peníze, aby mohl něco udělat. Artemis dělá věci, aby se utrácely peníze.

Na vysvětlenou: Dodavatelé do programu Artemis přispěli z velké části tím, co už vyráběli – SpaceX se účastní se Starship, jiní s komponenty z raketoplánu, servisní modul pro Orion zase vychází z evropské kosmické lodi ATV, která zásobovala Mezinárodní kosmickou stanici. Může to nasvědčovat, že cílem bylo poskytnout odbyt úzkému spektru velkých firem.

Pokračování

V závěrečném dílu se podíváme trochu do budoucnosti. A zároveň také do minulosti, protože právě z ní se dá budoucnost pozoruhodně dobře odhadnout.

Přispějte prosím na provoz webu ElonX, aby mohl nadále zůstat bez reklam. Podpořte nás pomocí služby Patreon či jinak a zařaďte se tak po bok ostatních dobrodinců, kteří už finančně přispěli. Děkujeme!