Proč se NASA rozhodla deorbitovat stanici ISS? Nebylo by lepší dát ji do muzea nebo ji jen přesunout výš?

Jak jsme už informovali, americká kosmická agentura NASA se před několika dny rozhodla udělit kalifornské společnosti SpaceX kontrakt v maximální výši 843 milionů dolarů na vývoj a stavbu kosmické lodi, která by po roce 2030 měla umožnit řízený zánik Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) v prázdných prostorách Tichého oceánu. Dnešní článek podrobněji vysvětlí důvody, které NASA k tomuto rozhodnutí vedly, a jaké alternativy byly zvažovány. Jako zdroj článku byly primárně využity informace z podrobné analýzy NASA (PDF).

Mezinárodní vesmírná stanice je jeden z největších projektů, které kdy lidstvo podniklo. Na její stavbě, která byla zahájena v roce 1998, se podílelo celkem 15 států. Stanice je trvale osídlena od roku 2000 a na její palubě pobývalo více než 265 lidí z 20 zemí světa. Výstavba a provoz stály jen do roku 2010 celkem 150 miliard dolarů a každý rok se k této částce připočítávají další 3 miliardy. Jde o unikátní laboratoř umístěnou na oběžné dráze, na jejíž palubě se odehrály tisíce vědeckých experimentů. Proč se však NASA rozhodla, že se životnost stanice blíží ke svému konci a bude potřeba ji připravit na zánik?

Moduly Zarja a Unity tvořily v roce 1998 zárodek budoucí ISS (Foto: NASA)

Stanice se stavěla dlouhých 13 let a v roce 2030 bude jejím nejstarším modulům více než 32 let. Některé části ISS je sice možno průběžně vyměňovat či pravidelně opravovat – mezi ty patří kupříkladu fotovoltaické panely, systémy podpory života, komunikační zařízení či vědecké přístroje. Naproti tomu třeba samotné moduly či příhradové nosníky vyměnit možné není. Tyto konstrukční části jsou navíc pravidelně namáhány jak při dokování kosmických lodí či úpravách oběžné dráhy, tak i tepelně při střídání dne a noci. Jak NASA, tak i její mezinárodní partneři proto provádí pravidelné analýzy stavu stanice, které ukazují, že stanice může být bezpečně provozována do roku 2030. Ač je navíc namáhání struktury menší, než se předpokládalo, stále je nutné si uvědomovat, že životnost základních konstrukčních prvků je zkrátka konečná. Z těchto důvodů se NASA rozhodla, že nejlepším řešením osudu ISS je její deorbitace prostřednictvím americké deorbitační lodi (USDV). A právě kontrakt na vývoj této lodi udělila 26. června 2024 NASA firmě SpaceX. O dva dny později bylo také oznámeno, že nový orbitální tahač bude technologicky vycházet z kosmické lodi Dragon, u které bude upraven nákladní trunk.

Mezinárodní vesmírná stanice v listopadu 2021. Snímek byl pořízen z paluby Crew Dragonu. (Foto: NASA)

Než se však k tomuto rozhodnutí dospělo, zvažovala NASA i další možnosti. Nyní si je představíme a rovnou si řekneme, proč to které řešení přichází, či nepřichází v úvahu:

  • Nekontrolovaný vstup do atmosféry
  • Rozebrání a návrat na Zemi
  • Rozebrání a znovupoužití na oběžné dráze
  • Rozebrání a deorbitace po menších částech
  • Přesun na vyšší oběžnou dráhu
  • Rozpad stanice na oběžné dráze
  • Převedení stanice na komerčního provozovatele
  • Pokračování v provozu stanice současným způsobem

Nekontrolovaný vstup do atmosféry je vysoce rizikový z hlediska trosek, které mohou dopadnout na pevninu a způsobit škody či dokonce ohrozit lidské životy. Nedávno například spadla na rodinný dům na Floridě baterie z ISS po nekontrolované deorbitaci.

Zánik ruské stanice Mir nad Fidži v roce 2001 (Foto: Reuters)

Pokud jde o rozebrání ISS a návrat na Zemi, zde je třeba vzít do úvahy, že v současné době v podstatě neexistuje nákladní loď, která by mohla části ISS snést zpět. Starship by sice něčeho takového měla být časem schopna, ale na to nelze sázet. Navíc stavba ISS vyžadovala 27 startů amerických raketoplánů a 161 výstupů astronautů do volného prostoru, takže její rozebrání (pro které nebyla stanice navržena) by bylo časově i finančně velmi náročné i při použití Starship (NASA však Starship ve své analýze neuvádí). Přesto se předpokládá, že některé menší části stanice budou na Zemi dopraveny, aby mohly být umístěny v muzeích.

Raketoplán Atlantis po připojení k ISS (Foto: ESA)

Rozebrání a znovupoužití také není dobrá varianta, protože moduly nejsou schopné samostatně fungovat, byly totiž navrženy jako součást většího celku. Rozebrání stanice by navíc vyžadovalo vývoj nových tahačů, které by musely složitě měnit dráhu modulů. Je daleko levnější vyvinout a postavit moduly nové, které budou vyneseny na požadovanou dráhu.

Deorbitace po částech je rovněž nákladnější a riskantnější než deorbitace celé stanice. Bylo by totiž potřeba vyvinout a postavit více než jeden deorbitační tahač, který by jednotlivé části navedl do hustých vrstev atmosféry.

Přesun stanice na vyšší oběžnou dráhu by vyžadoval vývoj lodi schopné toto navýšení provést a stále by zde zůstávala nutnost pravidelně upravovat výšku stanice. Ta je navíc navržená pro trvalou přítomnost posádky, kterou by po úpravě dráhy neměl kdo na stanici vynášet, současné kosmické lodi nejsou totiž pro vyšší výšky certifikovány. Další problém také je, že vzhledem k hmotnosti ISS (430 tun) by přesun na vyšší dráhu vyžadoval násobně více paliva než deorbitace. NASA zde sice zmiňuje potenciální využití Starship, ale upozorňuje na značné strukturální a inženýrské problémy, které by obnášelo dokování tak velkého plavidla k ISS a následné využití jeho pohonu k bezpečnému navýšení orbity.

Umělecká představa úpravy oběžné dráhy prostřednictvím kosmické lodi Cygnus (Autor: Nathan Koga)

Navýšení oběžné dráhy s sebou navíc nese vyšší riziko srážek s kosmickým odpadem a dalšími objekty. To by mohlo vést až k rozpadu stanice, který by znepřístupnil nízkou oběžnou dráhu pro dlouhá desetiletí či staletí, než by trosky samovolně klesly do atmosféry a shořely. Ze stejného důvodu NASA nezvažuje záměrné rozbití stanice na menší kusy.

Převedení stanice na komerčního provozovatele je velmi obtížné, NASA navíc nedostala zatím na toto téma smysluplnou nabídku. Tento převod je také částečně blokován tím, že NASA není vlastníkem celé stanice, nemá tedy k dispozici technickou dokumentaci ke všem jejím částem.

Umělecká představa chystané komerční stanice Starlab na oběžné dráze (Zdroj: Voyager Space)

Poslední možností je provozovat stanici v současném režimu. Zde je potřeba si říci, že NASA má od Kongresu povinnost stanici udržet v provozu do konce září roku 2030. V současné době není navíc vyloučeno, že se v provozu bude pokračovat i nadále. Toto řešení má ovšem několik háčků, závisí totiž na stavu stanice a také jej budou muset odsouhlasit stávající partneři. Toto ale není žádné trvalé řešení, jednalo by se přinejlepším pouze o prodloužení životnosti, po kterém by musel tak jako tak následovat řízený zánik stanice. Pokud by k prodloužení životnosti přeci jen došlo, nový orbitální tahač vyvinutý firmou SpaceX by zůstal na Zemi, kde by jen čekal na své vypuštění.

ISS není vlastněna jediným subjektem, ale hned několika

NASA si pochopitelně uvědomuje hodnotu ISS jako nejdéle obsluhovaného a obývaného tělesa na oběžné dráze v lidské historii. I proto plánuje stanici ještě několik let používat, aby co nejvíce využila finančních obnosů, které do ní investovala. Do roku 2030 chce také zajistit, aby americký provoz na nízké oběžné dráze přešel do soukromých rukou. Poté již bude možné provést kontrolovanou deorbitaci ISS, což je v podstatě jediné smysluplné a bezpečné řešení, jak vyřadit z provozu cenný a historický monument, kterým ISS bezesporu je.


Přispějte prosím na provoz webu ElonX, aby mohl nadále zůstat bez reklam. Podpořte nás pomocí služby Patreon či jinak a zařaďte se tak po bok ostatních dobrodinců, kteří už finančně přispěli. Děkujeme!

Jiří Hadač



Mohlo by se vám líbit...

Odebírat komentáře
Nastavit upozorňování na
guest

30 Komentáře
nejnovější
nejstarší nejlepší
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Pacholik

Nedala by se stanice rozdělit na 2-3 segmenty a stáhnout jí na víckrát klasickým Cargo dragonem, který by měl v trunku něco jako Kick stage? Popř. jen větší nádrž? kdyby se zachovaly na lodi Superdraco z Crew Dragonu, mohlo by to stačit…

Invc

1) Dalo, ale ne každá část má místo, kde by se mohl uchytit. Někdo by to musel připravit, rozpojit a tak. Nejspíše více práce (misí, spacewalks a tak), nákladů a rizik, než to poslat dolů v jednom kuse.

2) Superdraco nejsou potřeba … respektive byly by dost na škodu: Kromě toho, že jejich extrémní tah není potřeba (času na zpomalení máš dost, gravitační ztráty Tě netrápí …), mohl by naopak způsobit, že se to předčasně rozpadne (ISS je poměrně křehká, vysoký tah superdraco = vysoké síly, a je třeba počítat se setrvačnostmi a pákami v délkách desítek metrů). A druhý důvod je, že superdraco má oproti draco o dost horší specifický impulz (235s vs 300s) což znamená horší efektivitu a mnohem více potřebného paliva. Když vezmu ta čísla níže – tak na deorbit pomocí draco by bylo potřeba cca 8,5t paliva – pomocí superdraco by to bylo skoro 11t

Honza1616

Divím se že neuvažují o nějakém kompromisu mezi řízenou destrukci a navedením do atmosfery, ISS je obrovská a určitě toho hodně přežije průlet atmosférou,
Řízená exploze odpálením výbušnin ve spojích jednotlivých modulů nebo aspoň hlavních spojovacích uzlů v již hustých vrstvách atmosféry kde by nehrozilo rozprsknutí fragmentů do (širokého)okolního prostoru, by jistě pomohla k většímu shoření trosek.
Vzpomeňte si co dělala Starship při posledním letu v 100-90-80km výšky, tam už by nehrozilo že by se vymrštěné trosky vrátily na orbitu a současně by shořelo i to co by jinak pravděpodobně přečkalo průlet atmosférou.

Invc

Není nutné, aby to shořelo. Počítá se s tím, že toho dost přežije – a proto se to posílá do místa, které je cca 2 500+ kilometrů od nejbližší pevné země (a to ještě ta pevná země jsou maličké ostrůvky).

Honza1616

To samozřejmě vím že to dopadne do odlehlé části Pacifiku. Ale trosky se začnou rozpadat už dlouho předtím a jestli se tomu nepomůže tak to muže dopadnout už kdekoliv před určeným místem.
Když došlo k rozpadu Columbie tak se taky počítalo s tím že raketoplán bude naveden na přistání na Floridě a přitom se začal rozpadat už nad západem USA, tam sice z počátku fungoval tepelný štít, přesto trosky byly roztroušeny přes polovinu USA.
Proč zbytečně riskovat že něco přežije a odpadne ještě před cílovým místem?
https://youtu.be/oNmR2YZO2gw?si=0qAaG0cQooXl-L9L&t=376

Invc

Srovnávat to s Columbií … není úplně v pořádku, protože u normálního přistání raketoplánu se počítalo s řízeným “klouzáním”. Takže není překvapením, že to spadlo “dříve” když se rozpadl a kousky začaly postupně odpadávat od stále ještě klouzající části … a postupně přecházet do balisticky (kam se postupně přesunulo všechno). Tady se … tak nějak počítá s tím, že ISS bude po balistické padat celou dobu.

A ne – nemůže “to dopadnout kdekoliv před určeným místem” … protože fyzika (takové ty věci kolem rychlosti a jejího směru, setrvačnosti, odporu … velmi velmi velmi velmi velmi řídkého vzduchu. Zjednodušeně – to, že něco odpadne dříve … znamená jen to, že to “poletí” přibližně vedle (ono svým způsobem je to vidět i v tom video cos poslal) … a dopadne to více méně na podobné místo. Přibližně vedle znamená v rozmezí pár set kilometrů.

Možná pomůže, když si tady přečteme pár vzkazů od našeho úřadu pro uvádění pohádkových příběhů na pravou míru:

1) “roztroušení přes polovinu USA” v reálu znamená 402 km na délku a 65km na šířku (to jsou rozměry pole trosek z Columbie od první .. do poslední trosky).

2) podle mapky od našich skřítků z lokalizačního oddělení úřadu – byl střed pole trosek zhruba 1 500 km “před” plánovaným místem přistání KLUZÁKU (kam ten KLUZÁK měl doletět) – tj. zhruba 1700 – 1300 km než kam měl DOKLOUZAT.

U ISS se nepočítá s tím, že někam doklouže… u ní se počítá s tím, že se rozpadne a spadne jako trosky… A proto se to posílá někam, kde je to 2 500 km od někde. (Což jen tak mimochodem znamená, že tam je 5 000 km volného prostoru VE VŠECH SMĚRECH … minimálně. Kdyby ses ve skutečnosti podíval na mapu a ještě se podíval ze kterého směru ISS přiletí (protože ona tak nějak nemůže zahnout, “úhel” na mapě je pevně daný inklinací její dráhy … tak zjistíš, že v tom zábavném směru je k dispozici ještě pár (volných) tisíc kilometrů navíc… (ono ve skutečnosti … těch 2 500 km .. je spíše zajímavost … maličký ostrůvek… ).

Fun fact? Jižní polokoule … je stejně velká jako severní polokoule. Jenže na rozdíl od severní polokoule z ní 81% pokrývá oceán (a velká část toho zbytku je Antarktida) a vůbec podívej se na google earth zhruba tak 4 000 km východně od Nového Zélandu (raději na kouli ne na plochozemskou mapu).

A mimochodem – jak si představuješ, že by “řízená destrukce” zabránila problému, který myslíš, že existuje?

Honza1616

Ok
..Ok
…ok
…ok
😅
No napadlo mě při čtení těch možností jak to tam zlikvidovat, mezi stažením v jednom kuse a rozdělením na více kusů, což by bylo technicky i finančně náročné, tedy udělat něco mezi tím.
Jeden tahač by to navedl do atmosféry, rozpad stanice by byl podpořen destrukcí jednotlivých sekcí nebo dokonce každého jednotlivého modulu. Pokud by byla stanice v jednom kuse tak by ji trvalo než by prohořela, došlo k dekompresi, narušení strukturální integrity a rozpadu.
Takže zde by byl podpořen rozpad rozdělením na menší díly, to už samo sobě by zaručilo rychlejší hoření, ale hlavně by se horká plazma dostala i dovnitř modulů a bylo by tak více času na to aby shořelo více materiálů, třeba i těch které by jinak přečkaly průlet atmosférou

Jarda

Vzhledem k rychlosti a pákám, které budou působit na jednotlivé části celé stanice, budou tyto zcela srovnatelné s případnými náložemi, které by ji měly “rozložit” na více dílů, tedy na malé segmenty se rozpadne poměrně brzy po vstupu do atmosféry.
Vzhledem k tomu, že zcela určitě nemá vhodný aerodynamický tvar, takový aby nezačala rotovat, tak i tyto síly pomohou k samovolnému rozpadu, ještě dříve než se vůbec začnou materiály tavit.
Bylo to krásně vidět u prvního návratu Starshipu do atmosféty (jak to s ním začalo točit) a to je kompaktní těleso, které má dramaticky vyšší strukturální pevnost než ISS, která rozhodně na zvládnutí průletu atmosférou nikdy stavěna nebyla.

Marek.zukal@gmail.com

A poslat ji na měsíc by nešlo? Tam by se pár tun šrotu určitě na něco hodilo.

Petr Melechin

To by vyžadovalo strašně moc paliva.

Jiří Hošek

Ano, konkrétně podle tabulky na straně 4 v analýze NASA (viz odkaz na analýzu v prvním odstavci článku) je pro kontrolovanou deorbitaci ISS požadováno 9 tun paliva. Pouhý přesun ISS na kruhovou oběžnou dráhu Země ve výšce 1000 km (změna rychlosti o cca 310 m/s) vyžaduje 50 tun paliva. Přesun na oběžnou dráhu ve výšce 2000 km (změna rychlosti o cca 760 m/s) už vyžaduje 132 tun paliva. Změna rychlosti pro klasický odlet k Měsíci (TLI) je přibližně 3150 m/s, k tomu už je zapotřebí cca stejné množství paliva jako je hmotnost urychlovaného objektu (tedy 430 tun).
V analýze je zmíněna možnost použití hmotnostně efektivnějšího solárně elektrického pohonu, ale současně jsou vyjmenovány rizika související s dlouhou dobou přeletu po spirálách (srážka s orbitálními úlomky, pravděpodobné selhání systémů ISS vlivem radiace během dlouhého přeletu Van Allenovými pásy, nemožnost neudržované ISS poskytovat tahači elektřinu ze svých solárních panelů, stínění solárních panelů tahače samotnou ISS, vysoké finanční náklady na vývoj tahače).

Invc

Můj podvědomý detektor nesprávných čísel mi říká, že u toho posledního čísla je něco špatně. Na první pohled by mělo množství paliva celou dobu růst rychleji než změna rychlosti (protože Ciolkovského rovnice roste exponenciálně ke změně rychlosti) a tobě množství paliva mezi 760-3150 m/s roste dokonce méně než lineární nárůst změny rychlosti)

Pokud vezmu motory draco (ISp 300s / ve 2,9 km/s) – tak to rámcově vychází:
změna o 57 m/s = cca 8,5t
změna o 310 m/s = cca 50t
změna o těch 760 m/s = cca 130t
změna o těch 3 150 m/s = **cca 840t**

Jiří Hošek

Děkuji za upřesnění.

Lee

No jo no kdyby svět nebyl o nenažraných lidí po penězích a šlo o to aby lidstvo osídlilo měsíc a potom Mars tak už by byli všude základny. Jenže je to o penězích. Proč řešit peníze. Chceme se jako lidstvo dostat na měsíc a Mars tak se na tom musíme podílet všichni a né řešit peníze. Kdyby se neřešily finance tak jsme dnes jinde. Technologii na to máme a materiály také. Nojo ale kdo to zaplatí že. Tak to se tam nikdy nedostaneme. Kdyby se neřešily peníze tak jsme už jinde. Prostě chceme se dostat dál? Neřešme jako lidstvo peníze, ale technologie jak se tam dostat. Jenže takovej chytrák jako já co sem píše nikdy nic nezmění. Takže se všem omlouvám co jsem napsal.

Invc

Protože peníze jsou de facto energie. Je to způsob jak motivovat lidi, aby šli něco dělat (jak vůbec něco, tak něco jiného než ostatního). Existuje k tomu alternativa – můžeš je nutit siliu, ale to jsme si ověřili, že.moc nefunguje…lidi motivovaní “silou” pracují jen tal, aby vyhověli síle…

Takže pokud se nechceš uchýlit k síle, tal tp.bude.o penězích.

Viktor

Při vší úctě a respektu, doufám, že člověku s takovými názory není víc než patnáct. Svět funguje přesně obráceně. Tam, kde se “řeší peníze”, kde se věci řeší ekonomicky, tam to funguje. Všechno ostatní je recept na šílenství.
Ekonomika (chcete-li, peníze) je zdrojem racionality. To, co má ekonomický smysl, je racionální, je to ukotveno v realitě. Co takové není je blouznění, v zásadě zcela libovolné blábolení. Peníze vyjadřují obecný konsenzus na tom, co je smysluplné – protože za to je přinejmenším někdo ochoten zaplatit.

KarelT

No, že jsou peníze zdrojem “racionality” bych netvrdil. Tedy pokud racionalitou nemyslíte striktně uspokojování potřeb i kdyby v reálu někoho “neracionálně” poškozovaly (např. drogy, alkohol, cigarety, atd.). Takže tohle bych formuloval jinak. Ale jinak ano, samozřejmě pan Lee napsal úplnou kravinu, bez peněz nejde řešit skoro nic, proto také byly vynalezeny už před tisíci lety ve starověku.

Hark

Odhad agentury NASA na původní cost-plus kontrakt byl 1.5 miliardy USD.

Ivo Janáček

Tomu říkám kšeft století, vydělat 800M na jednom startu.

Hark

Zdá se, ale není tomu tak.
Musí vyvinout novou kosmickou loď, dle (v průběhu často se měnících) požadavků zadavatele, kterou pak, včetně technické a provozní dokumentace předá NASA, která bude tuto loď vlastnit a provozovat.

Je to jiný přístup než u Dragonů. Pomůže jim, že budou vycházet z provozované technologie, ale přitíží jim halda byrokracie spojená s formou zakázky.

SpaceX se té soutěže původně ani nechtělo zúčastnit, protože to byla zakázka cost plus, která kvůli byrokracii stojí několikanásobek kontraktu s pevnou cenou. Ta byrokracie vyjde klidně i na desetinásobek ceny. Až když NASA změnilo kontrakt na zakázku s pevnou cenou, tak na to SpaceX kývla.

800M nebude čistý výdělek, ani zdaleka. Možná tak 100-150M.

Hark

Nedivil bych se, kdyby na tom dokonce SpaceX prodělalo v podobném duchu jako Boeing se Starlinerem, který je už přes 2.3 miliardy USD v mínusu.
Není to jednoduchá zakázka.

Ota

Já myslím že na tom něco vydělají, Elon nedělá věci tak abych na nich prodělal … A za to mu patří můj obdiv…

KarelT

No jasně že chce vydělat, ale např. u Falcon Heavy myslím řekl něco ve smyslu, že kdyby věděli jak to nakonec bude komplikované, asi by se na to vykašlali. Pointou není jen vydělat, ale s danými zdroji a časem (obojí je omezené) vydělat co nejvíc.

Ota

Tomu říkám hloupá poznámka… věichni přece vědí, že se nejedná o cenu za start, ale o cenu za vývoj lodě s určitými schopnostmi, kterou ještě nikdo před tím nepostavil… ten start je jen rutina s tím související…

Ivo

Takže interní náklady na start budou dneska někde kolem 10M, k tomu vezmou prototyp Dragonu XL, osadí většími nádržemi a odstraní vše, co není potřeba. Tohle je nebude stát ani těch 30M. Pravda, je otázka kolik zahučí na nesmyslné papírování, s tím jsem ve výpočtu nepočítal.

Invc

No … nevím jestli to bude nákladově tak nízko, ale vydělají na tom pořádně.

A nebude to sice populární, ale nedělejme si iluze – SpaceX nejsou žádní samaritáni – ale tvrdý obchod: “Vydělat” je primární důvod, proč SpaceX nešlo do původního cost plus kontraktu a trvá na fixed ceně. Ono to “kouše” na obě strany. Kdyby šli do cost-plus kontraktu, tak by dostali skutečné náklady (cost) + přiměřený zisk (“plus”) v podobě nějakého procenta nákladů 10, 20, 30%… klidně 100% ať nežeru. Jenže v takovém případě se hlídají skutečné náklady, takže NASA by viděla, že skutečné náklady byly “jen” třeba 200 mio USD (umělé nafukování nákladů má své meze… vyznačené mřížema v okně), a z toho “zisk” vypočtený podle “cost-plus” pravidel by byl – třeba 60 mio USD (při 30%) nebo ať nežeru 200 mio – pokud by měli 100% “plus”.

Zatímco pokud je tam fix – tak nikdo do nákladů nekouká (respektive SpaceX si je může snadno nechat dále pro sebe – takže nikdo jim neuvidí do kuchyně). SpaceX má náklady stále stejné (200) a zisk je 650 mio.

Ale to samozřejmě není potřeba troubit do světa – když si to stačí nechat pro sebe, a jen se koukat, jak to dále podpořilo jejich auru bojovníků proti old space pořádkům.

Petr Melechin

Na druhou stranu ta výše kontraktu udává maximální hodnotu, takže reálná částka může být nižší, ale je otázka, jak se tohle rozhoduje/posuzuje.

Invc

Ono ani tak nejde o konkrétní čísla – ale spíše o princip těch typů kontraktů

To, že je tu “maximálně” u fixního kontraktu – nic moc neznamená. Je to vcelku běžná záležitost, když není předem známa přesná specifikace plnění (respektive dostatečná specifikace plnění je “složitá” / pracná / nebo její součástí je návrh). Běžně je to vidět i u nás napříkald 1) vícekolové “vyjednávání” – nahrubo a nejmno nebo 2) u zakázek, které kombinují návrh a realizaci – typicky projekt/stavba nebo složitější softwarové systémy. Běžně se dělá třeba “ok dostanete 5 za analýzu a návrh, a pak budeme jednat o ceně realizace – ale i kdyby čert na koze jezdil maximálně to bude dohromady za 100). Podstatné je, že vždy je to sjednáno systémem – “výsledek-peníze” a jaké budou skutečné náklady – je problémem čistě zhotovitele.

U cost kontraktů – je ten základní systém, že je sice sjednán výsledek, ale peníze jsou sjednány systémem “náklady-peníze” – a definuješ přijatelné typy nákladů (u nás jsou typickým příkladem dotační smlouvy na výzkumné projekty – klíčový pojem jsou “účelně vynaložené náklady”).

Oba systémy umožňují v ostatních ohledech prakticky to samé: možnosti průběžné změny, v obou případech je možno dát objednateli široké možnosti kontroly / klidně autoritativním změny – (jen u fixu si zhotovitel více pohlídá, aby si zároveň ujednal mechanismus změny ceny).

Naposledy upraveno před 16 dny uživatelem Invc
Invc

No s tím vývojem lodi, kterou ještě nikdo předtím nepostavil … bych přidal pár hvězdiček.
Mají už 1-2 lodě naučené lítat k ISS a samostatně zadokovat … (záleží jestli chceš crew a cargo dragon počítat jako 1 nebo 2 lodě)

Problém u paliva není objem, ale hmotnost – takže není třeba vymýšlet novou skořápku…objemově se pohodlně vejde, já nevím třeba do Cargo Dragonu (trunku). A když se podíváš na jeho nosnosti, tak to není tak daleko, od toho, co je potřeba (zvláště když započteš palivo, které si tak jako tak nosí). Takže ono ve skutečnosti může být zapotřebí jen nějaké bastlení nádrží … a trochu více energie do začátku (na což by F9 neměl mít problém dodat, v nejhorším by ho zahodili / použili FH).

Hark

Je tam rozdíl.

Cargo Dragon a Crew Dragon si vyvíjí SpaceX samo a po kvalifikaci a odsouhlasení zákazníkem pronajímá služby těchto lodí. Vývoj sice probíhá ve spolupráci s NASA, ale je převážně interní, takže nejsou moc prostoje.

Tento kontrakt je na stavbu nové lodi podle zadání a specifikací NASA.
Zadání a specifikace se mohou během stavby měnit a třeba Starliner od Boeingu musel několikrát lodě rozebrat a přepracovat, což stálo stovky milionů USD.

Hotová loď se pak nebude pronajímat zákazníkovi, ale bude celá předána do duševního i fyzického vlastnictví zákazníka, do poslední linky na výkresu a do posledního šroubku. NASA bude moci SpaceX kecat do každého šroubku. NASA bude po předání sama loď provozovat.

Náklady na to papírování, externí komunikaci a změny požadavků jsou právě to, co dokáže cenu zakázky vyšroubovat prudce nahoru a zároveň slušně zpomalit vývoj. Záleží na zákazníkovi, jak moc nechá volné ruce výrobě.

NASA má se SpaceX výborné vztahy při spolupráci na stávajících lodích Dragon. Takže je menší riziko rostoucích nákladů na vývoj. Ale riziko tam je, je reálné.
Boeing by mohl psát knihy o tom, jak na projektu Starliner ztratil miliardy USD, na chybách svých vlastních, svých kontraktorů nebo i NASA, která schválila použití nehořlavé izolační pásky k omotání kilometrů kabelů ve Starlineru a až po pár letech se zjistilo, že v dané kyslíkové atmosféře je izolačka přestane být nehořlavá.

Naposledy upraveno před 16 dny uživatelem Hark