Neuralink: Nejkontroverznější technologie v dějinách, 2. část – Sociologie

Na výročních prezentacích Neuralinku nebo v tweetech Elona Muska se můžete dozvědět leccos o tom, co jednou možná budou moci dělat uživatelé neurálního rozhraní, které Neuralink vyvíjí. Nedozvíte se však nic o tom, jaké negativní vlivy by tato technologie mohla mít na jedince a celou společnost.

V minulém díle této série jsme se zaměřili na situaci budoucích uživatelů rozhraní z hlediska psychologie. Pokud má ovšem něco tak zásadní vliv na psychiku mnoha jedinců, dá se očekávat, že bude mít i velký vliv na celé skupiny lidí nebo i společnost jako celek.

Společnost s neurálními interfejsy

Prvním problémem z kategorie sociologie bude zřejmě začlenění kyborgů do společnosti. Neuralink se evidentně snaží dělat vše pro to, aby jejich rozhraní nebylo vidět, ale i tak se můžou objevit určité problémy s vnímáním „očipovaných“. Své by o tom jistě mohli vyprávět dnešní kyborgové s implantovanými RFID, NFC nebo jinými čipy. Po ulici se procházející uživatel kochleárního implantátu na sebe rovněž strhává pozornost celého okolí. A co teprve pacienti s rozhraními typu Utah Array. Ty sice nemáme možnost nikde potkat, protože podobná zařízení se nedají používat jinde než v laboratořích, ale i na fotkách nebo videích působí jejich přístroje přišroubované k hlavě dost hrůzostrašně:

Jednou z věcí, kterých jsme svědky již dnes, je komercializace mozkových dat. Marcello Ienca, jeden z nejznámějších neuroetiků, v článku na webu Vox označuje tuto skutečnost jako neurokapitalismus. Stejně jako dnes uživatelé Facebooku nebo jiných sociálních sítí sdílejí svoje osobní informace, začínají uživatelé neurálních rozhraní sdílet svá data týkající se mozkové aktivity. Jako příklady z dneška Ienca uvádí rozjíždějící se sektor neurogamingu nebo monitoring spánku pomocí zařízení sledujících mozkovou aktivitu. Problém se ještě prohloubí v momentě, kdy Facebook nebo někdo jiný dokončí vývoj zařízení, které má umožnit psaní v telefonu pouhými myšlenkami.

S postupným vylepšováním rozhraní přijde jiný problém – zvýhodňování vylepšených jedinců. Motivací mnoha lidí pro implantaci rozhraní, může být vidina zisku. Interfejs může být výhodou, která umožní lepší pozici například na trhu práce nebo na burzách cenných papírů. Elon Musk sám řekl, že si dokáže představit situaci, kdy lidé budou brát rozhraní jako určitou investici. Po implantaci získají výhody jako vylepšení paměti, nonstop připojení k Internetu nebo asistenci umělé inteligence. Díky tomu si pak například můžou vzít úvěr, nakoupit za půjčené peníze akcie nebo kryptoměny a s pomocí svých nových implantovaných schopností je potom rychle zhodnotit. Normální smrtelník už tady zůstává pozadu.

Jean-Claude van Damme jako kyborg ve filmu Univerzální voják (Zdroj: Carolco / Centropolis)

Je téměř jisté, že se objeví pracovní pozice, na kterých při náboru budou buď zvýhodněni očipovaní jedinci, nebo dokonce i pozice, na které budou moci aplikovat jen kyborgové. Bude jich čím dál více a budou lépe placené. Může jít například o posty burzovních makléřů, právníků nebo lékařů, kde lepší paměť nebo kognitivní schopnosti budou určitě velkou výhodou.

Otázku, jak se budou nevylepšení chovat k vylepšeným, jsme si už položili, ale musíme se také zeptat, jak to bude obráceně? Jak se budou chovat kyborgové s neurálními rozhraními k běžným lidem? Nebudou se cítit jako nadlidé? Evolučně vyšší nadřazená forma člověka? Může dojít k tomu, že globální společnost bude rozdělena na dvě zcela rozdílné „kasty“ – superinteligentní nositele rozhraní a zbytek. Pokud očipovaní budou hromadně zvýhodňováni, jak se k tomu postaví obyčejní lidé? Nemůže to způsobit globální sociální nebo dokonce vojenský konflikt?

Z jedné strany by se mohlo zdát, že vylepšení jedinci s neurálními rozhraními ovládnou svět, vše by ale také mohlo být úplně jinak. Možným scénářem vývoje společnosti může být také vymizení očipovaných ze společenského života. Úplný eskapismus, čili útěk z reality, přechod do virtuálního světa a dobrovolný život v určité formě Matrixu, kam by se přenesli všichni uživatelé neurálních rozhraní. V reálném světě by jejich těla ležela v nějakém přístroji, který by automaticky obstarával jejich životní funkce, a v Matrixu by byli čímkoli by si dokázali představit. Šlo by o něco, jako jsou dnes online světy MMORPG, ale s mnohem většími možnostmi.

Otázkou je, jaký bude poměr těch, kteří se očipují a utečou do virtuálního světa rozkoší, a neočipovaných lidí, kteří budou dále chtít žít v reálném světě i se všemi jeho nástrahami. Pokud těch prvních bude příliš, těm druhým to může dost zkomplikovat život. Můžou začít chybět lidi – pracovní síla nebo experti v různých oborech. Jejich místo ale pravděpodobně v té době už zastoupí roboti a umělá inteligence. Situace pak může dojít až do stavu, kdy celá populace přejde do virtuálního světa a o fyzické schránky připojených jedinců se budou starat automaty, tak jak jsem o tom psal už v předchozím dílu. Mimochodem, podobný scénář je také jedním z možných řešení Fermiho paradoxu. Přechod vyspělých civilizací do virtuálního světa elegantně vysvětluje, proč kolem sebe ve vesmíru nikoho nevidíme.

Pokud míra eskapismu bude růst, bezprostředních fyzických kontaktů bude čím dál méně. Jestliže rozhraní budou tak běžná jako dnes chytré telefony, může to znamenat i konec fyzických kontaktů mezi lidmi, a to včetně sexu. To by pak znamenalo velké populační problémy a nutnost rozvoje technik mimotělního rozmnožování. Může situace dojít tak daleko, že se lidstvo přestane rozmnožovat přirozenou cestou?

Ovce chovaná v umělé děloze (Zdroj: Nature)

Plošné rozšíření neurálních rozhraní v kombinaci s totalitárními politickými režimy, by se klidně mohlo „zvrtnout“ do jakési neurototality, čili vrcholné formy dystopie, jakou představil George Orwell ve svém románu 1984. V knize jsou lidé sledováni na každém kroku a soukromí je omezeno jen na to, co je ukryto v jejich hlavě. I dnes existují státy, ve kterých se vláda snaží mít maximum informací o každém ze svých občanů. Pokud by takový stát zavedl povinné používání neurálních rozhraní, věděl by o nich jednoduše všechno. Soukromé už by nebyly ani jejich myšlenky. Byla by k tomu ovšem potřebná také nějaká forma centrální umělé inteligence, která by to ohromné množství dat od všech uživatelů nějakým způsobem musela zpracovávat.

Winston, hlavní hrdina filmu 1984, se (ve vlastním bytě) schovává před Velkým bratrem (Zdroj: Virgin Films)

Jinou možností, kam by se mohl ubírat vývoj společnosti, ve které jsou všichni její členové díky neurálním rozhraním neustále připojeni k Internetu a propojeni mezi sebou, je určitá forma kolektivní civilizace nebo dokonce kolektivního vědomí.

Pokud jde o kolektivní civilizaci, příkladem by mohla být rasa Borgů ze seriálu Star Trek. Jejich společnost se skládá z velkých skupin (kosmických lodí), které fungují podobně jako včelí úly nebo mraveniště – jedinec v nich nic neznamená, kolektiv je vším. Neexistuje soukromí a život pro jedince (nebo spíše samostatnou jednotku) po odpojení od úlu nemá žádný smysl. Jste-li celý život neustále spojen se všemi ostatními tak jako Borgové, kteří nepřetržitě slyší myšlenky všech členů úlu, odpojení se rovná smrti.

Populární mem s lechtivým Borgem. Všichni členové úlu jsou propojeni, proto stačí polechtat jen jednoho z nich…

Je možné, že díky technologii by podobná společnost mohla vytvořit kolektivní vědomí, tedy určité sloučení do jedné virtuální bytosti, megavědomí. Souhrnná inteligence takovéhoto mnohamiliardového úlu kombinovaná ještě s inteligencí umělou, by byla nepředstavitelná.

Nejvyšší formou útěku do virtuálu je pak digitalizace osobnosti, kterou jsme podrobněji probrali v předchozí části série. Jestli se dá mluvit o sociologii skupin digitalizovaných bytostí, nemám ponětí. Spíše asi ne. Zajímavá by ale určitě byla spolupráce digitalizovaných s těmi z masa a kostí. Jak by mohl vypadat takový svět, se snaží přiblížit například tvůrci seriálu Upload. V něm jsou lidé posmrtně transformováni na programy ve výpočetním cloudu, kde navždy „žijí“ odkázáni na své příbuzné, kteří musí platit za jejich přetrvání firmám, které spravují daný cloud.

Teoreticky se však nabízí také možnost přenesení digitalizovaných osobností do robotů, díky čemu by pak mohli víceméně normálně žít mezi lidmi z masa a kostí. To pak ale s sebou nese další spoustu, z dnešního pohledu jen těžko řešitelných problémů. Jaké má taková bytost pohlaví? Může se nějak rozmnožovat? Co když se začnou před smrtí digitalizovat všichni? Co s těmi miliardami jedinců? Jaké by pak byly nároky na energii a suroviny potřebné k udržení tak velké civilizace?

Závěrem tohoto dílu ještě dodejme, že pravděpodobně tak jako v případě speciální disciplíny psychologie neurálních rozhraní (psychokybernetiky?), také od sociologie by se mohla oddělit samostatná poddisciplína, nazvěme ji třeba sociokybernetikou, která se bude zabývat problémem kybernetizace společnosti. Ať už se naše civilizace vydá kterýmkoliv směrem, možná úplně jiným, než jsme zde zmínili, bude to právě neurální rozhraní, které tyto změny umožní.

< Předchozí část Následující část >

Přispějte prosím na provoz webu ElonX, aby mohl nadále zůstat bez reklam. Podpořte nás pomocí služby Patreon či jinak a zařaďte se tak po bok ostatních dobrodinců, kteří už finančně přispěli. Děkujeme!




Mohlo by se vám líbit...

Odebírat komentáře
Nastavit upozorňování na
guest
17 Komentáře
nejnovější
nejstarší nejlepší
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře