Temná stránka platformy X a dalších sociálních sítí
Naše smysly nám dávají přehled o situaci v našem bezprostředním okolí. Abychom však zjistili, co se děje daleko od nás, potřebujeme nějakého prostředníka, médium. Tuto roli donedávna plnily noviny, rozhlas a televize, ale Internet a sociální sítě je zbavily zpravodajského monopolu. Díky tomu už novináři nerozhodují, které zprávy se k nám dostanou a které ne, protože existují alternativní distribuční kanály. Paradoxně to ale neznamená, že bychom byli informovaní lépe. Výsledkem přemíry informací je, že lidé už nečtou jako dříve a preferují krátký, zhuštěný obsah a jednoduchá sdělení.
Tradiční média vs. sociální sítě
Kterému dění se věnovat, rozhodují novináři v tradičních médiích na základě tzv. zpravodajských hodnot, popsaných už v 60. létech mediálními teoretiky Galtungem a Rugeovou. Patří mezi ně například blízkost nebo prahová hodnota, která určuje význam či dopad události. Tyto hodnoty slouží jako filtr, podle něhož redakce posuzují, jestli má událost potenciál stát se zprávou. Jejich kombinace pak formuje mediální agendu.
Na sociálních sítích je rozhodujícím faktorem algoritmus, který vyhodnocuje ohromné množství dat o chování uživatelů – na co klikají, u čeho se zastaví, co komentují, co sdílejí atp. Podle toho algoritmus odhaduje, jaký obsah má největší šanci uživatele zaujmout, a ten mu nabízí na předních pozicích. Dosah jednotlivých zpráv (příspěvků) tedy není dán jejich důležitostí, nýbrž tím, jak dobře se osvědčily z hlediska uživatelské interakce. Příspěvky, které vyvolávají silné emoce nebo rychlou reakci, mají větší šanci dostat se k širšímu publiku než ty seriózně laděné.
Důležitou roli hraje také personalizace. Každý uživatel vidí jiný obsah, který je přizpůsoben jeho předchozímu chování. S tím souvisí i fenomén tzv. komnat ozvěn (angl. echo chambers), což je sociální a psychologický jev, kdy se člověk v uzavřeném prostředí setkává pouze s názory, které potvrzují jeho vlastní přesvědčení. V kontextu sociálních sítí to znamená, že je uživatel vystavován užšímu spektru informací. Jaký to má důsledek, si můžeme ukázat na příkladu konspiračních teorií.
Konspirační teorie
Lidský mozek se vyvinul tak, aby v chaosu světa hledal smysl, příčiny a vzorce, a to i tam, kde žádné neexistují. Výmysly o konspiracích se nešíří skokově, ale velmi pomalu a sevření se utahuje po jednotlivých krocích. U lidí, kteří zpochybňují přistání Apolla 11 na Měsíci, začíná vše podobně jako u jiných konspiračních teorií – nejistotou. První pochybnost bývá skoro nevinná, třeba otázka, proč na fotografiích americká vlajka „vlaje“, i když na Měsíci není vzduch. Mozek, vycvičený hledat záměr a hrozbu, v tom okamžiku začne hledat vlastní vysvětlení, které by mu obnovilo pocit řádu.
Následuje fáze hledání viníka. A když někomu chybí jasná odpověď, vzniká dojem, že někdo něco skrývá. A kdo by měl motiv utajovat pravdu? Je jedno, jestli to je vláda, NASA nebo média. Zdroje, které se dřív těšily respektu, se tak promění v podezřelé. Pochybnost se tím zpevní a zároveň platí, že čím méně důkazů o spiknutí existuje, tím víc to údajně potvrzuje, že spiknutí je dokonale utajené.
Když se objeví první skupina, která tyto pochybnosti sdílí, přichází sociální potvrzení. Vznikají diskusní fóra, videa na YouTube, facebookové skupiny, kde si tito lidé navzájem potvrzují, že oni vidí, co ostatní nechtějí vidět. Algoritmy sociálních sítí vyhodnotí jejich interakce jako silně angažované a začnou jim nabízet ještě více podobného obsahu. Tak se vytvoří informační bublina, kde se argumenty točí v kruhu a všechno, co odporuje přesvědčení, se interpretuje jako součást manipulace.
Čtvrtá fáze je iluze kontroly. Příslušnost ke komunitě, která „zná pravdu“, přináší psychologickou odměnu v podobě pocitu výjimečnosti a sounáležitosti. Věřící má pocit, že vidí svět z nadhledu, zatímco ostatní jsou slepé ovce. Tento pocit vyvolává krátkodobý dopaminový efekt, ostatně stejně jako u jiných forem potvrzování vlastního přesvědčení. Nakonec se kruh uzavírá. Každý nový argument, každé vědecké vysvětlení, každý odkaz na archivní záznam NASA se stává dalším domnělým důkazem, že „oni“ se snaží pravdu potlačit. Fakta ztrácejí váhu, protože celá realita se mezitím přeuspořádala – co bylo dříve pravděpodobné, je teď podezřelé, a co bylo absurdní, působí jako jediné logické vysvětlení. Tak funguje psychologický motor konspiračních teorií, v němž se nejistota promění ve zdánlivé poznání a zvídavost v uzavřený kruh víry, ze kterého není snadná cesta ven.
Polarizace společnosti
Dalším vedlejším účinkem personalizace obsahu na sociálních sítích a s ní spojeným efektem komnat ozvěn je polarizace společnosti. Při tomto procesu se lidé názorově vzdalují od středu a seskupují se na dvou vyhraněných, často protichůdných pólech. Mizí prostor pro kompromis a dialog se mění v konfrontaci. Dobře patrné je to v debatách o změně klimatu. Místo hledání řešení se vedou ideologické spory, v nichž fakta a argumenty jsou z jedné i druhé strany ignorovány. Tábor, který zpochybňuje významný vliv člověka na změny klimatu, obvykle argumentuje, že změny klimatu tu byly vždy, a je potřeba se jim přizpůsobit, což je asi tak inteligentní jako říkat, že požáry tu byly odnepaměti, takže všechna protipožární opatření jsou jenom zbytečná buzerace. Samotný argument je sice správný, jenže postavený na hlavu. Právě proto, že z minulosti víme, jak je klima nestabilní, a jaké jsou důsledky jeho změn, není moudré ještě „přitápět pod kotlem“ produkcí skleníkových plynů.
Druhý tábor, který hájí plán dosáhnout ekonomickými regulacemi tzv. uhlíkové neutrality, zase postupuje podle myšlenkového modelu, že když něco nefunguje a stalo se to příčinou problému, je pro vyřešení tohoto problému nutno mnohem více dělat právě to, co problém způsobilo. Regulace výrazně přispívají k oslabování evropského průmyslu, výroba se proto přesouvá do jiných zemí, a z nich se pak zboží vozí i přes půlku světa do Evropy. Tudíž ačkoli v Evropě emise oxidu uhličitého klesají, celosvětově stoupají nebo stagnují. Je to dáno růstem populace, životní úrovně, dopravy a paradoxně i obnovitelných zdrojů energie, protože ty potřebují zálohu v podobě uhelných nebo plynových elektráren pro případy, kdy zrovna nesvítí a nefouká. Dogmata obou antagonistických táborů jsou od sebe natolik vzdálená, že vylučují možnost věcné rozpravy. To bohužel platí o celé řadě dalších témat.
Dezinformace
Prostředí sociálních sítí je také živnou půdou pro šíření dezinformací (záměrně nepravdivých či zavádějících zpráv, jejichž cílem je manipulovat veřejné mínění, vyvolat paniku nebo prohloubit nedůvěru k veřejným institucím), které jsou hlavní zbraní propagandy a informační války. Napomáhá tomu kognitivní lenost a nízká mediální gramotnost. Kritické myšlení, jež je klíčové při ověřování informací, se u většiny lidí redukuje na líbí / nelíbí, což je vážný problém. Jelikož na sociálních sítích není editor, který by filtroval obsah, je na odpovědnosti uživatelů, co píšou, čtou a sdílejí.
Teoreticky nejvíce prostoru pro dezinformace a další druhy škodlivého obsahu poskytuje Muskovo 𝕏 (proč zrovna 𝕏 si vysvětlíme dále), kvůli čemuž vznikl i spor s Evropskou komisí, týkající se otázky, kde končí legitimní regulace sociálních sítí a kde začíná politická cenzura. Stanovisko Komise je, že provozovatelé sociálních sítí mají povinnost řídit rizika spojená s algoritmy, podvody a koordinovanými informačními kampaněmi. V prosinci 2025 pak 𝕏 dostalo pokutu 120 milionů eur, ovšem ne za dezinformace, formálně se právní kroky Evropské komise opírají o transparentnost, algoritmy a systémová rizika, nikoli o přímé hodnocení konkrétních názorů.
Co se stalo s Twitterem
Převzetí Twitteru Elonem Muskem bylo především výsledkem jeho dlouhodobé vize vytvořit tzv. „everything app“ – aplikaci na všechno, která by kombinovala zasílání zpráv, sociální sítě, mobilní platby a další služby podobně jako čínský WeChat. Samotnou akvizici provázely složité peripetie, akcie Twitteru začal Musk skupovat na začátku roku 2022, a v dubnu jich již vlastnil 9 %, čímž se stal největším akcionářem společnosti. Byl tu ale jeden problém – v USA musí investor po překročení 5% podílu ve veřejně obchodované společnosti tuto skutečnost do deseti dnů oznámit. Musk tuto lhůtu promeškal a mezitím dál nakupoval akcie za ceny, které ještě neodrážely informaci, že se stává velkým akcionářem. V dubnu 2022 Musk přišel s nabídkou na převzetí celého Twitteru za 54,20 dolarů za akcii, což představovalo přibližně 38% prémii oproti ceně akcie před zveřejněním jeho podílu. Může se to zdát hodně, zvlášť vzhledem k finančním výsledkům firmy, nicméně je obvyklé, že když chce někdo získat kontrolu nad veřejně obchodovanou společností, musí nabídnout více než tržní cenu. Důvod, proč byl Musk ochoten připlatit, je zřejmě ten, že v Twitteru neviděl jen jeho fundamentální hodnotu, ale také uživatelskou základnu, mediální vliv a potenciál k vybudování velké digitální platformy.
Ovšem záhy poté, co se smluvně zavázal k této akvizici, se z ní snažil vycouvat. Tvrdil, že mu vedení firmy neposkytuje dostatek informací a že množství falešných účtů může být větší, než se odhaduje. Pravděpodobnější příčinou jeho rozmýšlení však byl zvrat na trzích: akcie Tesly v té době prudce oslabily a zároveň výrazně vzrostly úrokové sazby. Muskovo ohromné bohatství je totiž jenom „papírové“, nemá žádné trezory se zlatem, jeho jmění se počítá podle aktuální hodnoty firem, v nichž má majetkový podíl. Takže na koupi Twitteru by si musel buď půjčit, nebo prodat část akcií Tesly – obojí za méně výhodných podmínek než dříve. Ať už byly Muskovy pohnutky jakékoliv, každopádně v létě 2022 oznámil odstoupení od dohody, načež ho Twitter zažaloval. Soudní řízení mělo proběhnout na podzim téhož roku, krátce před začátkem procesu se však Musk podvolil a souhlasil, že Twitter koupí za původně sjednanou cenu 44 miliard dolarů. Akvizici dokončil v říjnu. Poté propustil velkou část zaměstnanců, změnil vedení, omezil moderování obsahu a monetizoval systém ověřování účtů. V roce 2023 proběhl rebranding: logo modrého ptáčka a název Twitter nahradilo 𝕏, změnila se doména z twitter.com na x.com. A letos se bývalý Twitter stal součástí korporace SpaceX spolu s další Muskovou firmou xAI.
Před Muskem byl Twitter obecně vnímán jako sociální síť s kulturním a politickým sklonem k určitým názorovým skupinám, kde se aktivně moderoval obsah. Nyní se restrikce (označování příspěvků varováním, omezování dosahu, mazání příspěvků, blokování účtů) uplatňují mnohem méně, což dává prostor některým dříve potlačovaným názorům a napomáhá šíření dezinformací. Sám Musk opakovaně říkal, že zasahovat by se mělo jen v případech porušení zákona nebo jasně definovaných pravidel. Podle něj platforma 𝕏 jenom podporuje otevřenější debatu a bojuje proti cenzurním tlakům. Realita je samozřejmě složitější – ve všech zemích, tedy i těch uplatňujících cenzuru, musí 𝕏 vyhovovat místním zákonům a vládním požadavkům jako ostatní globální sociální sítě, jinak by se vystavovalo postihům nebo zákazu jako například v Brazílii, kde se Musk cenzurním požadavkům vzepřel, což vedlo až k dočasnému zablokování služby.
Pokračování
V navazujícím článku se zamyslíme, jak polarizující prostředí sociálních sítí a šíření dezinformací ovlivňuje fungování společnosti a ekonomiky.
Dôležitý je ten algoritmus, ktorý pre užívateľa vyberá príspevky, ktoré sa mu zobrazujú. Ten dokáže napríklad zničiť zavedené konto behom pár týždňov. Na X je napríklad známe konto “Massimo” (@Rainmaker1973), ktoré uverejňuje kvalitný obsah o rôznych vedecko populárnych zaujímavostiach. Autor práve uverejnil príspevok, že 25. mája sa zmenil algoritmus tak, že jeho konto sa stalo neviditeľné a od toho dátumu prestal zarábať. On to konto viedol ako svoj full job, takže vlastne prišiel o svoj biznis. https://x.com/Rainmaker1973/status/2081252337297817986?s=20
Podobnú sťažnosť vyslovilo známe české konto @KilledInUkraine, ktoré vytvára overený zoznam ruských dôstojníkov zabitých na Ukrajine.
Pust si CT24 raci… Navic Kubrick se priznal ze pristani byl podvod.
Když už je tu zmínka o 𝕏 Community Notes 🙂
O co v této teorii jdeZákladní konspirační teorie tvrdí, že americká vláda a NASA nedokázaly v roce 1969 reálně přistát na Měsíci (mise Apollo 11). Aby ale USA vyhrály vesmírný závod nad Sovětským svazem, rozhodly se přistání natočit ve filmovém studiu.
Podle této teorie si vláda najala právě Stanleyho Kubricka. Důvodem bylo, že Kubrick v roce 1968 (rok před misí Apollo 11) natočil revoluční sci-fi 2001: Vesmírná odysea, kde ukázal do té doby nevídané a neuvěřitelně realistické triky z vesmírného prostředí. Konspirátoři tvrdí, že výměnou za natočení přistání na Měsíci dostal Kubrick neomezený rozpočet a speciální objektivy od NASA pro své další filmy (např. Barry Lyndon).
Video z roku 2015 tento mýtus oživilo, protože na něm starší muž představující Kubricka říká věci jako: “Spáchal jsem obrovský podvod na americké veřejnosti… přistání na Měsíci bylo zfalšované a já byl ten, kdo to režíroval.”
Kde je rozpor a jak byl podvod odhalenRozporů a přímých důkazů o tom, že jde o absolutní výmysl, je hned několik. Samotné “přiznání” bylo velmi rychle vyvráceno:
1. Na videu není Stanley KubrickMuž na videu se skutečnému Kubrickovi z konce 90. let vůbec nepodobá. Skutečný Kubrick měl v době své smrti výrazně odlišný vzhled, mnohem plnější tvář a typické obrovské vousy. Na nezkrácené, surové (tzv. “raw”) verzi tohoto falešného rozhovoru, která později unikla na veřejnost, je navíc jasně slyšet, jak režisér Murray oslovuje tohoto muže jménem “Tom” a dává mu instrukce, jak má “Kubricka” hrát a co přesně má říkat.
2. Oficiální vyjádření rodinyKubrickova rodina a zástupci jeho pozůstalosti (včetně jeho vdovy Christiane Kubrick) okamžitě po zveřejnění videa vydali prohlášení. Jasně potvrdili, že muž na videu není Stanley Kubrick, že rozhovor je lživý a že s T. Patrickem Murraym Kubrick nikdy nespolupracoval ani se s ním nesetkal.
3. Technologický paradoxFilmoví historici i experti na technologie často poukazují na jeden zásadní fakt: V roce 1969 neexistovala filmová technologie, která by dokázala zfalšovat přímý televizní přenos z Měsíce tak, aby to vypadalo reálně (absence atmosféry, specifické chování stínů, pohyb prachu v nižší gravitaci). Zvláštní efekty v 2001: Vesmírná odysea sice byly na svou dobu geniální, ale při detailním zkoumání je jasně vidět, že jde o film. Paradoxně, v roce 1969 bylo technologicky jednodušší postavit raketu a letět na Měsíc, než dokonale zfalšovat video z něj.
4. Fyzické a nezávislé důkazySamotné přistání na Měsíci je podloženo stovkami kilogramů měsíčních hornin (které zkoumaly nezávislé laboratoře po celém světě, včetně tehdejšího Sovětského svazu), odražeči laserových paprsků, které astronauti na Měsíci zanechali a dodnes se používají k měření vzdálenosti, a fotografiemi z moderních lunárních sond, které vyfotily stopy astronautů i zanechané moduly na povrchu.
Závěr: Komentář, který jsi citoval, se opírá o prokazatelně zfalšovaný filmový rozhovor s najatým hercem, nikoliv o reálný historický fakt nebo skutečné prohlášení Stanleyho Kubricka.
Díky za dobrý článek.
Jen mi chybí u 𝕏 zmínka o Community Notes. Šíření dezinformací je daň za větší svobodu, ale zároveň tam existuje tento dobře vymyšlený nástroj, který umí dezinformace potlačovat. Samozřejmě se to týká příspěvků, které mají větší dosah, u každého se to neobjeví.
Děkuji za názor. Trochu bych však polemizoval s tvrzením, že dezinformace jsou daní za větší svobodu. Podle mne jsou nástrojem útoku na svobodu, viz například nacistická propaganda.
Jenže jak to udělat jinak? Teoreticky lze mít nezávislou autoritu, která bude potírat jen dezinformace, prakticky to ale fungovalo tak, že fact-checkeři mají svoje politické preference (které mohou být podporovány i shora), takže svoji moc využili i na potírání “politicky nevhodných” názorů. A to je zasahování do svobody jedince, které bylo právem kritizováno.
Současný stav na 𝕏 považuji za lepší, oproti dřívějšímu systému. Ostatně po určitém politickém (i sociálním) tlaku pomalu přechází na Community Notes i Facebook.
Ten problém jste dobře vystihl. Obávám se, že žádné dobré řešení neexistuje, alespoň já ho nemám.
Myslím, že místo snahy vychovávat společnost ke „správnému“ názoru by bylo lepší učit lidi kriticky uvažovat – ve školách, prostřednictvím médií i ve veřejné debatě. Pokud se ale zároveň používají manipulační postupy, důvěryhodnost takového přístupu se vytrácí a nakonec zbývá jen prosazování názoru silou. A právě to je podle mě problém dnešní doby – nehledá se pravda, ale prosazuje se určitý názor, ať už je správný, nebo chybný.
Vidím to stejně.
K tomuto přístupu se právě nejvíce blíží Community Notes. Dezinformace na síti sice zůstane, ale viditelně je u ní uveden protiargument s odkazy na zdroje. To čtenáře automaticky nutí zamýšlet se nad důvěryhodností autora a snad to přispívá i k opatrnosti v přijímání informací obecně.
Jeví se mi to jako zatím nejefektivnější způsob hledání pravdy.
Tak počkej, Nacistická propaganda byla založena na přesně opačném principu než je svoboda. Názory a informace se kterýmy nesouhlasily cenzurovaly.
Dezinformace jsou skutečně daní za to že máme aspoň nějakou svobodu slova.
Dezinformace jsou hlavním nástrojem informační války proti svobodnému světu. To platilo jak za Goebbelse, tak dnes.
Přesně tak. Nejlepší způsob, jak dezinformace odhalovat a oslabovat, je svoboda slova a otevřená diskuse. Jakmile začneme určovat, co se smí říkat a co už ne, dáváme tím prostor právě dezinformacím. Nesmí existovat autorita, která má právo rozhodovat, co lidé smějí vědět.
To je dlouho vyvrácený nesmysl. Opravovat můžete omyly kterých se váš oponent dopustí BONA FIDE (v dobré víře). Nikdo nedělá POUZE chyby takže jednou opravím váš omyl a zítra vy opravíte můj omyl.
ALE úmyslně vytvářené dezinformace můžete jedině vypnout/cenzurovat. Protože tyhle dezinformace jsou šířeny prakticky na stejném principu jako emailový SPAM nebo nevyžádaná reklama. Dokonce i Steve Bannon v USA přiznal svoji pracovní metodu: “flood the zone with the sh*t”
A rusáci tohle mají přímo jako válečnou strategii do informačního prostoru. Kreml cpe miliony dolarů do vytváření skořápkových jakoby zahraničních (západních) médií do kterých podvrhne nějakou dezinformaci a pak na ně odkazuje stylem “vidíte, přiznala to i západní média”. Pokouší se podvrhovat i známé autority jako BBC. A dělají to v masovém měřítku. Jenom u nás v ČR mají dezinformační média větší denní objem zpráv než ty největší legální média typu seznam.
A případová studie může být sestřelení civilního letu MH17 ruskou PVO. Rusáci ÚMYSLNĚ zaplavili internet asi dvacítkou pomatených teorií které si i navzájem odporovaly. Dezinformátor nešíří “svůj příběh/svoji verzi”. Dezinformátor se snaží UDUSIT pravdu NEKONEČNOU záplavou lží.
Fajn, tak ještě řekni zda je podle tebe Anglie svobodný svět – s tím že slimáci řádí jak běsní, ale bobíci si chodí domů pro ty co na FB na to napíšou kritiku. Nebo Německo, kde jen spekulují jak mohou zakázat stranu AfD. Nebo Francie se 150 oficiálně přiznanými no-go zónami. Nebo Španělsko kde premiér škrtem pera legalizoval statisíce ilegálů. Tam všude se mooc lehce dostanes do množiny “desinformátorů”. A o našem fašounkovi v plukovnické uniformě, který dal části národa za jejich názory přívlastek “svině” – ani nemluvě. Pozor, velký pozor při tom označování kohosi za desinformátora. Může se ti to vrátit jak buzerant 😀 A pikantní paradox je, že se takto na toto téma rozdrapuješ zrovna na webu o Elonovi Muskovi – předním světovém odpůrci právě těchto praktik.
Problém je ale v tom, že stát může za dezinformace označit cokoliv co uzná za vhodné a pak to cenzurovat. Proto je cenzura nebezpečná, protože se pak nemáš šanci dozvědět co je dezinformace, protože se nedozvíš pravdivou verzi, protože ta byla označena za dezinformaci.
Ano, je to velmi lákavé ke zneužití. Ale vzhledem k nebezpečnosti dezinformací (o níž píšu v druhé části, vyjde příští týden) má smysl uvažovat o určité míře regulace.
Fajn – ale “regulace” se musí omezit na nejtvrdší fakta, nikoliv na potirani jejich interperetace. Za takovou regulaci rozhodně jsem. Má se označit za dezinformaci že na radnici v Kyjevě visela fotka Hitler – osvoboditel. Ona tam totiž byla fotka – Stepana Bandery 😀 Ale ne už v rámci boje proti desinformacím třeba cpát to, že Elon Musk je špatný, když odepřel ukáčkám příme bojové využití Starlinku.
Není to jen lákavé. Zneužití je prakticky jisté. A ne, v okamžiku kdy regulace jsou sami řádově nebezpečnější než dezinformace, pak nemá smysl o regulaci ani uvažovat.
Pak jste vůbec nepochopil co to ty dezinformace vůbec jsou.
Dezinformace po způsobu rusáků, jsou jako emailový spam. Nebo jako bojový plyn za ww1.
Nejde o omyly, jinou verzi, chybu, názor atd.
Jde o plánované zaplavení prostoru hromadou lží, aby pravda vůbec nešla v té kupě hnoje najít.
Ale já to chápu, problém je že pokud dezinformace jsou jako bojový plyn za ww1, tak cenzura je jako nacistickej koncentrák ww2. A to nemyslím ten pracovní, ale ten vyhlazovací.
Nacistická propaganda šla příkladně s dobou a nejlepšími technologiemi. Hitler by byl pyšný na “influencery” jako je Trump nebo bratři Tateovi.
Lenka Reifenstahlová, první televizní vysílání, filmové týdeníky, státní rozhlas s pokrytím na půlce kontinentu… to tehdy byla média u která dokázala slabším jedincům vymýt mozek stejně dobře jako dnešní konspirátoři na sociálních sítích.
To by zajisté šla a najednou bys zjístil že volají po tom stejném po čem voláš ty, jen by zašli trochu dál. Lidé co by šli proti němu zjíšťovaly že jejich příspěvky nemají dosahy, nebo rovnou mizí. Případně mizí oni sami. Jakékoliv zmínky o holokaustu by byly označovny za dezinformace a jejich autory za konspirační teoretiky.
Samotná cenzura totiž byla kriticky důležitá už pro tehdejší nacisty. Nepoužívaly sice dnešní slovník, ale dnes by byly největšími bojovníky s dezinformacemi. Samozřejmě že arbitrem dezinformací by byly “ti správní”, tedy oni. A to aby ochránili veřejnost před zahraničními vlivy.
Byl by tedy pišný i na dnešní cenzory.
Vy ale vůbec nerozlišujete mezi diktaturou a demokracií. Během válek byla i v demokratických zemích cenzura úplně normální. Například Británie za obou světových válek blokovala nebo kontrolovala nepřátelské vysílání, propagandistické materiály a komunikaci, která byla považována za nástroj nepřítele. Současně ale existoval prostor pro to, aby se o nepřátelské propagandě informovalo, analyzovalo ji a vyvracelo její tvrzení. To je důležitý rozdíl mezi:
„nesmíte zveřejnit tento nepřátelský materiál“ a „nesmíte o jeho obsahu mluvit“.
Ale rozlyšuji. Problém je, že mezi nimi je mnohem tenčí hranice než si je mnoho lidí ochotno přiznat. A je tedy mnohem jednoduší přeskočit z demokracie do totality, nebo diktatury a to právě pomocí cenzury. Protože pokud má stát možnost potlačovat opoziční postoje, už to demokracie opravdu není.
Ano během válek se často státy překlápí víc k diktátorskému systému a po jejich skončení odklání, ale jaksi ve válce nejsme. Pokud se chceme přiklonit k diktatuře kvůli chronickým problémům, a ne akutním jako je válka, pak tu vlastně tu demokracii ani necheme. S čímž nesouhlasím. Demokracie je lepší než diktatura a do demokracie patří i pluralita názorů. To je v ostrém kontrastu s cenzurou.
Kdybyste rozlišoval, nestavěl byste se k tomu tak polarizovaně (cenzura = diktatura, dezinformace = svoboda).
Británie se během války nijak nepřeklápěla k diktátorskému systému, normálně se konaly volby, které Churchill prohrál. Svědčí to o tom, že hranice mezi „nesmíte zveřejnit tento nepřátelský materiál“ a „nesmíte o jeho obsahu mluvit“ je možná tenká, ale nezávislá média si ji v demokratických poměrech dokážou pohlídat.
Celkově se mi zdá, že věci vidíte příliš jednoduše. Píšete například, že ve válce nejsme. To ovšem není tak jednoznačné – vedle oficiálně vyhlášené války existuje i hybridní válka, její součástí je muniční sklad vyhozený do povětří, zabití lidé, kybernetické útoky a také ty dezinformace. Diskuzi bychom neměli vést o tom, jestli se jim bránit, ale jak se jim bránit.
Tak v ČSSR se taky konaly volby a asi se shodneme že tu jaksi demokracie nebyla, ne? Takže konání voleb samo o sobě není důkaz toho že by někde nebyla diktatura, či totalita. V druhé řadě je nutné si uvědomit že to je škála. To že se relativně někdo příblíží k diktatuře, což státy skutečně ve válce dělají, neznamená že tam je diktatura úplná.
Právě že volby v UK se během WW2 nekonaly. Poslední se konaly 1935, Konzervativci vyhrály a další byly až po 1945. To přesně potvrzuje to že po dobu války se státy odklání od demokracie, naštěstí se k ní zase poté často vracejí po skončení války.
Rád bych připomněl další věc co spojenci dělaly během války. USA budovaly koncentrační tábory (pro lidi japonského původu). Pokud argumentujete, jsme ve válce, pojďme omezovat principy demokracie jako je svoboda slova, protože to dělaly spojenci během války, někoho by mohlo napadnout vytáhnout třeba i tohle… A vy mu na to reálně nemáte pak co říct aby jste si nepodkopal svůj argument pro cenzuru.
No, jenže tvrdit že jsme ve válce je právě dezinformace a pokud zpochybňujete tvrzení že ve válce nejsme, pak jste dezinformátor. Válka je dost specificky definovaný pojem.
To v čem jsme je chronický problém, kdy státy zkrátka tlačí svoji propagandu. To tu vždy bylo a vždy bude. Teď se situace změnila v prostředcích šíření a cílení, ale ne v záměrech. Zavádět kvůli němu diktátorské, či totalitní praktiky je nepřípustné. Protože nejde o problém akutní který jednou pomine a tedy by šlo očekávat ustoupení od těchto diktátorských praktik. Tak jako je v regulérní válce kdy se po jejím skončení od nich ustupuje.
Vy by jste se šel bavit o tom jak se něčemu bránit s někým, koho považujete za zdroj nebezpečí? Já ne. Mě osobně jde o svobodu a pro tu vás a vás podobné vidím dlouhodobě jako stejně nebezpečného, krátkodobě ale dokonce jako víc nebezpečného jako rusko (váš názorový proud tu diktaturu či totalitu tady zvládne vybudovat rychleji než rusko, už jen proto že rusko tu teď má o dost menší moc). Pokud se se mnou chcete bavit na obraně, nejdřív v mích očích musíte přestat být tím před kým se potřebuji chránit. A to lze udělat jen tak že přestanete hájit cenzuru a omezování základních lidských práv kam řadím svobodu slova.
Příliš lehce nakládáte se slovy. Neměl byste v diskusi oponenta nazývat dezinformátorem jenom proto, že se možná mýlí. I ty další osobní útoky jste si mohl odpustit.
Proč dezinformace považuji za problém jsem vysvětlil v tom druhém článku, kde jsem mimo jiné i napsal, že cenzura asi není nejlepší způsob.
3,14 : Z vás, kovaných liberálů a progresivistů se vždycky nakonec vyklubou fašisté, kteří jsou skálopevně přesvědčeni o své morální a intelektové nadřazenosti, a že ve jménu idejí, kolem kterých se tak pevně semkli, jsou oprávněni zlikvidovat všechny méněcenné, tedy ty, jež stejnému fanatismu nepropadli. A samozřejmě pod tím vším vždy nějak probleskává přesvědčení o tom, že oni jsou celkově ostatním nadřazeni jako nějaký lepší a vyšší druh lidí.On se ten Marxův výrok, že náboženství je opium lidstva, dá zobecnit tak, že jakákoliv idea, které lidi bezhlavě propadnou, je jak opium. Člověk ztrácí soudnost, kontakt s realitou a propadá se čím dál víc do omamných snů onou ideou generovaných. Pokud se může koupat v její domnělé dokonalosti, zažívá až extatické pocity vytržení, pokud má ale pocit, že ti ostatní neprožívají totéž, dostává se abstinenčních psychotických stavů, v nichž je schopen klidně i páchat zločiny, jen aby ta jeho idea ze světa nevyprchala úplně. A právě to se teď libtardům a progresivistům začíná dít.