Historie legendární rampy LC-39A, 1. část: Stavba a program Apollo

Tento článek by měl uzavřít putování po orbitálních rampách, které v současnosti využívá kalifornská firma SpaceX. V prvním dílu našeho volného seriálu jsme si povídali o historii rampy SLC-4E, která stojí v Kalifornii, a pokračování následně přesunulo náš zájem na Floridu. Zde na vojenské základně amerických vesmírných sil provozuje SpaceX rampu SLC-40. V dnešním dílu na Floridě zůstaneme, jen se přesuneme o několik kilometrů severněji do Kennedyho vesmírného střediska. Tam se nachází startovní komplex 39 a konkrétně pak rampa LC-39A, ze které startovaly téměř všechny mise Apollo a naprostá většina raketoplánů. A protože tato startovní rampa má poměrně dlouhou historii, první část článku se bude věnovat jen období do počátku 70. let, kdy končily měsíční lety rakety Saturn V.

Rampa LC-39A napříč érami (Autor: @MichaelBuss2 / Twitter)

Historie rampy LC-39A je velmi úzce spojena s americkou pilotovanou kosmonautikou a datuje se do začátku 60. let 20. století, kdy se mezi Američany a Sověty odehrával nikým nevyhlášený závod o to, kdo dostane prvního člověka do vesmíru. Američané si pro tento účel připravili program Mercury, který měl zajistit, že první člověk ve vesmíru bude mluvit anglicky. S čím však Američané nepočítali, byl fakt, že 12. dubna 1961 se jako první dostala na oběžnou dráhu kosmická loď Vostok a její pasažér, Jurij Alexejevič Gagarin, se tak navždy zapsal do dějin kosmonautiky.

Teprve tři týdny poté, 5. května 1961, nakoukl za brány vesmíru Alan Shepard během suborbitální mise Mercury-Redstone 3. Shepard na svůj historický let startoval z rampy LC-5, která se nacházela tehdy na raketové střelnici amerických leteckých sil na Mysu Canaveral. Jeho mise mu sice zajistila prvenství mezi všemi Američany, ve světle Gagarinova úspěchu však vedoucí američtí politici museli být velmi nespokojení. 25. května 1961 proto předstoupil před kongres prezident John F. Kennedy a pronesl svou známou řeč o tom, že je národním cílem, aby se do konce dekády Američané dostali na povrch Měsíce a poté se bezpečně vrátili zpět. Program Apollo, připravovaný od konce 50. let tak získal definitivní a jasný směr.

Prezident Kennedy při vyhlášení programu Apollo v květnu 1961 (Zdroj: BBC)

Kennedyho řeč americké kosmonautice stanovila cíl, neukázala však cestu. Naznačila však jedno, stávající raketová střelnice na Mysu Canaveral nebude pro tyto starty dostatečná. Projekty Mercury a Gemini si sice vystačily s rampami LC-5, LC-14 a LC-19, ovšem raketa, která má dopravit člověka na Měsíc, to už bude jiná váhová kategorie vyžadující velkou bezpečnostní zónu. Bylo tedy potřeba najít vhodnou oblast, kde by tento kosmodrom mohl být vybudován. Od začátku byl logickým kandidátem ostrov Merritt, který se nacházel severně od vojenské střelnice na Mysu Canaveral. Bylo by zde sice nutno vybudovat celou infrastrukturu, blízkost vojenské střelnice však nabízela řadu dalších výhod, kupříkladu zde existovala rozsáhlá síť sledovacích stanic, která sloužila potřebám letectva. Místo mělo ovšem jednu zásadní nevýhodu – uvažovalo o něm i americké letectvo, kterému začal Mys Canaveral také připadat malý.

Oblast budoucího Kennedyho vesmírného střediska v roce 1951. Seskládáno z řady menších fotografií. (Zdroj: Carlton Raden Hall)

NASA se tedy pokusila najít další vhodné oblasti. Kromě ostrova Merritt bylo navrženo sedm dalších oblastí. Vysoké počáteční investice vyřadily Bahamské ostrovy, Havaj a Vánoční ostrov v jižním Pacifiku. U Brownsville v Texasu, kde je dnes základna SpaceX zvaná Starbase, by zase byl problém s přelety nad obydleným územím. Všichni navíc měli v paměti rok starý incident, kdy na ostrov Kuba dopadly trosky selhavší rakety. A ostrov Cumberland v Georgii by zase mohl ohrozit vnitrostátní americkou lodní dopravu. Dalším vyřazeným kandidátem byly mořské plošiny jihovýchodně od Mysu Canaveral. Jejich výstavba by sice nebyla drahá, astronomických hodnot by ovšem dosahovala jejich údržba. Navíc se v lednu 1961 jedna z podobných plošin v bouři potopila. Zbývali tak dva kandidáti – raketová střelnice White Sands a ostrov Merritt. Okolností, která vyřadila White Sands, byl fakt, že tato střelnice se nachází ve vnitrozemí.

Ostrov Merritt a Mys Canaveral na snímku z roku 2019. Startovní rampy na mysu jsou poměrně jasně vidět. (Foto: NASA)

Dne 24. srpna 1961 bylo rozhodnuto, že měsíční kosmodrom bude vybudován na ostrově Merritt. Ten byl do té doby využíván hlavně pro zemědělské, chovatelské, lovecké či rybářské aktivity. Již počátkem září 1961 požádala NASA o finanční prostředky pro zahájení prvních výkupů pozemků a ještě tentýž měsíc byl výkup zahájen. V některých případech šlo i o vyvlastnění. Tento proces byl definitivně ukončen až v únoru 1964.

Výkup a vyvlastnění pozemků na ostrově Merritt (Zdroj: NASA)

Pozemky by tedy NASA měla, přesto stále nebylo možno zahájit stavbu startovních ramp. Zbývaly zde totiž dvě nezodpovězené a přitom klíčové otázky. Jakou raketou budeme na Měsíc létat a jak ji budeme dopravovat na startovní rampu? Obě tyto otázky dost významně ovlivňovaly budoucí vzhled startovní rampy. V prosinci 1961 byla pro dopravu k Měsíci navržena raketa C5, kterou všichni dnes známe pod názvem Saturn V. Tento plán byl o dva měsíce později i schválen. Druhá otázka byla poměrně složitější – bylo třeba se rozhodnout mezi lodní dopravou, železnicí a pozemním transportérem. Doprava raket pomocí pontonů se ukázala nebezpečnou kvůli větru a stavba železnice byla drahá. V červnu 1962 byla proto vybrána varianta třetí, tedy doprava pozemním transportérem. Při výběru zde sehrál významnou roli fakt, že vybudování pozemní komunikace pro pásový transportér by přišlo asi na polovinu ceny železnice.

Rampa 39A v éře Apolla. Povšimněte si, že rampa tehdy byla tzv. čistá, bez věží, které byly vždy přivezeny s raketou. (Foto: NASA)

Ve stejné době bylo navíc i definitivně rozhodnuto, že pro dopravu člověka na Měsíc bude využit koncept inženýra Johna Houbolta, který zahrnoval setkání na oběžné dráze Měsíce. Konečně tedy bylo možné vytvořit koncept vzhledu plánované startovní rampy, řídicího střediska, budovy pro sestavování raket a také další podpůrného průmyslu. Celý startovní komplex 39 měl být vybudován do tří let a jeho cena se odhadovala na 500 milionů dolarů. Též bylo nutno pořešit menší konflikt s armádou. Ten se týkal toho, kdo bude mít kontrolu nad celým komplexem, ale tato záležitost byla smírně vyřešena v lednu 1963.

Stavba rampy LC-39A v roce 1964 (Foto: NASA)

Před vybudováním rampy a budovy pro sestavování raket (VAB) bylo nutno vybagrovat a srovnat terén s celkovou rozlohou 2,5 kilometru čtverečního. Při těchto pracích bylo odstraněno téměř 900 000 kubických metrů jemného písku a bahna. Rampa samotná má pak tvar osmiúhelníku s celkovou plochou přibližně 0,7 čtverečních kilometrů a v nejvyšším místě se klene 12 metrů nad okolní terén. Obří příkop uprostřed sloužící pro odvod spalin má rozměry 18 x 137 metrů. Pod samotnou raketu byl pak před startem umisťován deflektor plamenů, který celý proud spalin odklonil stranou. Startovní rampa LC-39A byla formálně dokončena v květnu 1966, když byla poprvé z budovy VAB vyvezena na pásovém transportéru maketa rakety Saturn V (SA-500F).

Maketa rakety Saturn V (SA-500F) na rampě LC-39A, červen 1966. V pozadí startuje raketa Titan IIIC. (Zdroj: NASA)

Prvním startem z nové rampy se stala v listopadu 1967 mise Apollo 4, tehdy se poprvé k nebi majestátně vznesla nejsilnější raketa všech dob, Saturn V. Jednalo se o naprostý úspěch a raketa šlapala jako hodinky. Už druhý start v dubnu 1968 se však setkal se značnými obtížemi, které si vyžádaly řadu dodatečných úprav nosné rakety. Prvním pilotovaným startem pak bylo slavné Apollo 8, které vyneslo Franka Bormana, Jamese Lovella a Williama Anderse až na oběžnou dráhu Měsíce.

Start Apolla 8 v prosinci 1968, první pilotovaná mise z rampy LC-39A (Foto: NASA)

Nákladně vybudovaná rampa nakonec sloužila k celkem 12 startům rakety Saturn V. Tři z těchto startů byly bezpilotní, ve dvou případech šlo o testovací mise Apollo 4 a 6. Posledním bezpilotním startem bylo v květnu 1973 vynesení orbitální stanice Skylab. Z pilotovaných misí Apollo, které na jejich pouť vynesl Saturn V, pouze jediná nevyužila rampu LC-39A. Šlo o misi Apollo 10, která odstartovala ze sesterské rampy LC-39B. Všechny další starty lodí Apollo po misi Skylab-1 už využívaly pouze raket Saturn IB a rampy LC-39B.

Vlevo na fotce stojí Saturn V SA-513, který květnu 1973 vynesl z rampy LC-39A stanici Skylab. Vpravo je raketa Saturn IB na rampě LC-39B, připravená pro misi Skylab-2. (Foto: NASA)

Misí Skylab-1 se tak definitivně zakončila patrně nejslavnější éra rampy LC-39A. Stejně jako americkou kosmonautiku ji ovšem měly v budoucnu čekat výzvy nové. Ty souvisely s plánovaným a vyvíjeným mnohonásobně použitelným systémem kosmického raketoplánu, který byl oficiálně zahájen v roce 1972. Na změny, které tento státní program znamenal pro startovní komplex 39A, a následné převzetí rampy společností SpaceX, se podíváme v příští části tohoto článku.

Předchozí články ze série Zařízení SpaceX:

Jiří Hadač
Latest posts by Jiří Hadač (see all)



Mohlo by se vám líbit...

Odebírat komentáře
Nastavit upozorňování na
guest

0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře