Při dostatečné zásobě kyslíku, stabilitě krytu is člověkem uvnitř (přece jen je dlouhý kolem 10 m, tak člověk je proti němu malinký), by to asi bylo možné. Teplota v jeho závětří nebude vysoká, navíc by byl na akustických destičkách, které jsou dále s mezerou od hlavního pláště, který bude mít přes 100 °C při brzdění o atmosféru.
NBphužel nevíme brzdné G, ale nebude asi moc velké, to by se kryt rozpadl.
Jen by asi musel být při kurtován v nějaké jednoduché sedačce.
Kryt je celkově vůči brzdné ploše relativně lehký. Ale pozor, je to brzdění ze suborbitálního letu, nikoliv z orbitálního. Tam by musel zpomalovat např, z rychlosti 8 km/s, a to tento typ krytu nedal.
Velmi hrubě teoreticky to ovšem ukazuje, že člověk ve skafandru s větší zásobou kyslíku? By to v případě něčeho podobného mohl dát. Jen by ten kryt musel být odolnější a sestup by opatrně musel být veden v pozdější fázi více “šikmo” pro menší tepelné namáhání rozprostřené více do času.
Ovšem to si pak můžeme říct – a není jednodušší skočit v záchranné kapsli? TEdy zase kouli, doutníku s tepelnou ochranou, která je plně uzavřená. 😀

Jako čistokrevný orbitální parašutismus by bylo vyskočit jen ve skafandru s padákem v batohu na zádech. To jasně vidím. Kolem skafandru žhavá rázová vlna přes 1000-1500 °C zpomalující z 8 km/s nebo více. Silou “snadno” vyvažující tlaky na různá místa těla při brzdění. Rovnováha vyvažovaná rukama a nohama, uvnitř zpocenej tester., který ví, že vypuštěním padáku v této fázi si nepomůže, protože ten by musel být taky pěkně odolný vůči teplotě a 2 fázový – nadzvukový/podzvukoý/případně 3 fázový, kde orbitální by byla velmi odolná plachta pomáhající také s počátečním brzděním. Na zádech regenerátor s tunou flašek zásob vzduchu pro dčasově dlouhý skok. A to celé vydržet i 1 – X hodin dle toho z jaké drahy by byl seskok. Nehlaste se všichni! 😀